Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tvrdit o Venereal Dawn, že je nejlepší deskou Dark Fortress, se mi zrovna nechce. Je pravda, že od dob Stab Wounds/Séance kapela najela na novou tvář, která jí sluší, ve které se našla a tak podobně, ovšem stále raději sáhnu po starších kusech. Tím ovšem nechci za žádnou cenu naznačit, že je novinka špatná. Naopak, obsahuje množství nápadů a motivů, které poslech báječně obohacují. Jen mi to prostě přijde takové ohrané...

Venereal Dawn vychází s čtyřletým odstupem od svého předchůdce – desky Ylem, kterého jsem si svého času značně oblíbil. Sedl mi daleko víc, než předešlá práce Eidolon, ovšem to všechno ukázal až čas. Je proto vysoce pravděpodobné, že aktuální album bude mít podobnou dobu zrání. Muzika těchto Němců není určena prvoplánově na jeden zátah a pro nějaké zkrácení cesty do práce. Tady musíte trošku přemýšlet a pídit se po skrytých krystalech v jinak barvitých pasážích. To mne svým způsobem baví a musím konstatovat, že mne Venereal Dawn dokáže překvapovat stále něčím novým. Kapela totiž dospěla do stádia, kdy ví, co chce dělat a jak to chce dělat. Upustila od sypaček a plně se věnuje tajemnějším a pomalejším plochám, kde dá nenápadně v pozadí prostor různým kytarovým kudrlinám. Však se na ně zkuste zaměřit, třeba narazíte i na zajímavé, progresívní pasáže. U čeho bych ale zůstal je fakt, že tahle deska je skutečně dostatečně barvitá a také složitá. Dokonce tak moc, až se mi samotnému přejídá a málokdy ji vydržím dát na jeden poslech úplně celou. Zádrhelem je také stopáž samotných skladeb. Jasně, je fajn mít kompozici roztahanou a neustále se vyvíjející. Jenže ne vždycky taková šablona funguje na sto procent...

Naopak jasným kladem nové nahrávky jsou vokály. Ty se neustále mění a pohybují se především na vlnách čistého přednesu. V určitých momentech, zvláště těch pomalejších a melodičtějších, jsem si dokonce vzpomněl na tvorbu Green Carnation. Zvláštní že? Do protějšího rohu takového výrazu je vsazen buďto šlapavý rytmus s výrazným blackovým rifem a skřehotavým vokálem, podobně jako to dělají třeba Loits. Pochopitelně se nezapomíná ani divočit a běsnit, což v určitých momentech shledávám jako nejslabší článek celého procesu. Kapele jednoduše sluší střední tempo s roztodivným průběhem, ozvláštněním, ne jen blackový přístup. Možná, že s další deskou to bude teprve to pravé a budu moci s čistým svědomím hodnotit maximem. Ale zatím není kam spěchat, prostě si na to takovou chvíli počkejme.

Venereal Dawn není úkrok bokem, ale není ani výrazným skokem kupředu. Je to jen další variace nové tváře Dark Fortress za posledních deset let tvorby. Těžko desku stavět výš, nebo níž. Klidně jej dám na rovnou laťku s díly jako Ylem nebo Séance. Nepatrné kolísání je sice všudypřítomné, ale tak to vždycky bylo a bude se vším.