Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud má Norsko své vlčí syny v Ulver, tak ty, které obklopuje Pacifik, slyší na jméno Wolves In The Throne Room (dále WITTR). Už jenom proto, že tahle kapela léty získala na kreditu a řadí se mezi hlavní svého druhu. Poselství vyvěrající z pamětí hlubokých severských lesů je už několik alb zručně předkládáno v podobě, kterou lze označit za prověřenou, svým způsobem originální a pro kapelu typickou. A pokud se taková kapela po letech rozhodne znovu poodhalit něco ze svých přírodních tajemství, je dobré to brát jako jednu z událostí už tak nabouchaného podzimu. Thrice Woven je šestým velkým albem kapely a jeho záběr je větší, než by se mohlo zprvu zdát.

Abychom si vysvětlili to podstatné, WITTR se hudebně vrátili tam, kde je jim nejlépe, tedy do míst, kde dokončili divoce tepající Celestial Lineage. Nepočítejme následující výlet do neprobádaných souhvězdí Celestite, kde pánové odložili sekyrky, rozhodli se pouze pro klávesovou hudbu a neudělali příliš dobře. Tohle dodatkové číslo si z mého pohledu mohli odpustit. Novinka je znovu akční v kombinaci se špinavě specifickou černotou - divokou a zvířecky impulsivní. Ano, tady je kapela doma a tady jsem díky ní doma (byť jako přivandrovalec z Evropy) i já. Nechybí ani silná atmosférická složka, neschází lehké folklórní aroma, ale hlavní naturel desky je sveden trochu jinam. Thrice Woven je především komplexním albem.

Není to jen o kaskádách v neprostupných polesích, kde není možné potkat dalšího člověka. Cesta novinky sice vede i tímto prostorem, ale celkově působí o něco odtažitěji a snaží se brát sílu i z míst, kam doposud nevkročila. Každá ze skladeb oplývá jinou esencí a atmosférou, vzájemně se poměrně dost liší, ale zase ne natolik, aby byl nabourán chod alba. V tu chvíli nastupuje přínos vzácné živočišné povahy, která funguje jako pojítko.

WITTR následují své staré kroky, ale jdou je v nových botech. V batohu je míň borůvek než minule, flanelka je připnutá na šňůře verandy a hlava touží po všestrannějším zážitku. Kaskády v lesích sice navštívíme, ale není to priorita dne a není to ani hlavním posláním Thrice Woven. Doma je nám pořád dobře, ale území se zdá najednou o kus menší a naše pohledy směřují ven. Stále ovšem jde o zachování rovnováhy, kdy se rodná hrouda neopouští, spíš se nabírá odjinud a pak na vlastní zahrádce snaží vypěstovat. Hrubost i atmosféra jsou důraznější a za historii kapely snad i nejmasívnější a přitom to nejsou ony, co mi v paměti zůstává jako to nejzásadnější.

WITTR se na novince víc rozevřeli, protkali svůj typický rukopis dalšími vlivy, což je jistě posunuje o krok dál, ale zároveň poztráceli něco ze svých hodnot. V tomto pohledu je přínos Thrice Woven dvousečný. Kapela se dostala na další metu, ale způsobem, který sebou nedokázal pobrat všechna specifika z dřívějška. Kouzlo není pryč, stále trvá, ale pro mě osobně zatím není tím kouzlem, které jsem chtěl pociťovat. Výjimečné chvilky střídají ty předvídatelné a pravá hloubka alba mi zůstává nadále zapovězena.

Na novince úřaduje několik hostů, ze kterých je dobré zmínit především dva - éterický projev zpěvule Anny von Hausswolff, které zejména v úvodní skladbě Born From the Serpent’s Eye utne primární zuřivost a povznese ji nad těžkou přímořskou oblohu a posune blíž ke slunci. Neurotický vypravěč Steve Von Till pak zase přispěje k síle ohně a odchodu zimy z kraje ve skladbě The Old Ones Are With Us. Tahle věc se neustále proměňuje, různě graduje, bere si co potřebuje ze starého odkazu finského doom metalu a docela věrně doprovází první jarní tání jako průvodní znak konce temných studených dní.

Jako zběsilou a primitivní lze označit následující Angrboda, ve které koluje surová norská krev a jejíž vizuální doprovod zdobí obal celého alba. Syrový black metal je časem vystřídán podzemním odpočinkem v některé ze starých slují a opět se probudí doom metalová vášeň, kterou pohání podivné mrazení. Aby toho nebylo málo, tak industriálně laděná předehra Mother Owl, Father Ocean jen přikládá do ohně rozpínavosti kapely, aby se nakonec proměnila v závěrečnou Fires Roar in the Palace of the Moon, která platí za tu nejméně překvapivou záležitost na desce a zároveň za tu nejklasičtější, protože právě na ní by se mohl zahojit leckterý milovník typických přírodních scenérií vlčích lesíků.

Thrice Woven je v mých očích zvláštní album. Je odvážné a zároveň ctí kořeny kapely, je typicky neklidné a plné tajuplné přírody, ale přesto se během jeho poslechu cítím nesvůj a lehce nedůvěřivý. Prakticky nic není špatně, vše se zdá být dopodrobna promyšleno, ale skutečné charisma mi trochu schází. To, při vší úctě k viditelnému postupu dál ve svých možnostech, zůstalo jednou nohou na starších deskách.