Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vybrat nejlepší album, na kterém se podílel nebo celé vytvořil mistr Dan Swanö, není reálné. Moje první setkání s jeho muzikou a hlavně kapelou (projektem) Edge of Sanity proběhlo už s debutem „Nothing But Death Remains“, který mě moc neučaroval. To až „Unorthodox“ a hlavně „The Spectral Sorrows“. Mohl bych se rozplývat i nad dalšími záseky v diskografii v čele s peckami „Purgatory Afterglow“ a „Crimson I“, které byly veledůležitými milníky severského progresivního death metalu, nebudu ale zabíhat do všech projektů a skupin jak Danových, tak ostatních členů tohoto výjimečného seskupení. Rovnou se vrhnu na desku, která se mi ani po víc jak dvaceti letech neoposlouchala. Myslím, že i teď působí velice čerstvě a nadčasově. V mých očích je „The Spectral Sorrows“ nejsilnějším albem pozapomenuté legendy, která kdysi pomáhala přepisovat dějiny brutální hudby.

Pamatuju tehdejší Danovu odpověď, v čem vidí jedinečnost kompozic EoS, na kterou opáčil, že milují art rock i americký brutalní death metal a EoS je výsledek. V písních EoS a zejména na jejich raných albech tuhle krásnou splácaninu naleznete ve více než hojné míře. Oproti prvním dvěma deskám je „The Spectral Sorrows“ daleko melodičtější a nasáklejší vnějšími vlivy. Vedle klasického švédského deathu jsou do vás nahrnuty power metalové oscilace, zadoomané nebo gotické vsuvky a stejně tak občasné sklouznutí někam do hardcoru. Dá se říct, že už tehdy dával Dan najevo, že ho to táhne do rockovějších nebo řekněme experimentálnějších vod a budoucnost mi dala za pravdu. Jenže tehdy jsme ještě nevěděli, že se objeví Nightingale a další. Užívali jsme si debut Godsend, kde Danův čistý baryton zněl po celé hrací délce.

Nicméně zpět k EoS. Po instrumentálním titulním navození vás rozmlátí na kusy úchvatná řezničina „Darkday“. V tom songu je řečeno vše. Tremolo rify, blast beaty, povznášející melodie s decentními klávesami, podkreslujícími hutné kytary s minimem sól. Danův growl nemá žádnou chybičku. Je hluboký, uřvaný a nebojí se jím ani zpívat. Občas jeho hlas doplní i strunař Andreas Axelsson (Dread), který pak sólově řval ve dvou skladbách na rozpolceném albu „Infernal“. Ti dva dohromady zní pěkně výživně. Celý svět opěvuje Burtona C. Bella, že byl první death metalový zpěvák, co zakomponoval do svého rejstříku i čisté zpěvy. Že tak ale ve stejné době činil i Dan Swanö, nikdo nezmiňuje. Zejména právě na „The Spectral Sorrows“ se oddal této vášni naplno. Jeho hlas byl v té době daleko barevnější, než je tomu dnes. Zpíval nejen jeho klasickým barytonem, ale stejně tak zabrouzdával do basových poloh, ve kterých byl bezkonkurenční. Zajímavou barvou jeho hlasu byl i skvělý expresivní chraplák, který nebyl ještě tak uhlazený, ale spíš krásně neurvalý.

Jejich coververze „Blood of My Enemies“ od Manowar předčí mnohokrát originál. Zde pěkně vyzní právě zajímavě zabarvený hluboký čistý hlas s obrhloublým zakončením. Ještě lepší je pak tento hlas v hitovce „Sacrificed“ se zkreslenými uřvanými sbory. Absolutní vrchol vidím v páté „The Masque“, která je zřejmě nejbrutálnějším songem alba. Harmonicky krásně propojené kytary s primitivními akordy a klávesami pod povrchem dělají divy. Benyho Larssona Dan Swanö rád angažoval i v době, kdy se zbytkem už nekamarádil. Jeho práce za bicíma patřila mezi to nejlepší, co se v rámci death metalu nabízelo. Nemyslím, že by čaroval s nepochopitelnými rytmy, ale dokázal vymyslet zajímavé přechody i do zběsilého tempa bez trigerů, bez mrknutí oka změnil rychlost a zvukomalebně si vyhrál i s těmi nejjemnějšími pasážemi. Navíc nemá svoje nástroje nazvučené pořád stejně, ale jinak v rychlých místech a jinak v těch rockovějších.

Dodnes obdivuju mistrovsky promyšlenou košatou skladbu jejich písní. Během nanejvýš šesti minut projedou EoS tolika směry, co jiným stačí na celé album. Tohle tvrzení zní jako klišé, ale schválně si pusťte například „On the Other Side“ s nesmírně melancholickým závěrem nebo třeba „Jesus Cries“. A to jsem nezmínil závěrečnou instrumentálku „A Serenade for the Dead“, která se nese v silně meditačním duchu.

Už tehdy se Swanö zajímal o kouzlení ve studiu a tak není divu, že „The Spectral Sorrows“ vznikl v Unisoundu a za mixážním pultem točil knoflíky právě Dan. Jeho umění nebylo ještě tak světoznámé, ale už bylo jasné, že máme co do činění s obrovským talentem. Zvuk kytar je na „The Spectral Sorrows“ neskutečně mohutný a zabijácký. Zároveň dokonale čitelný, že vám neujdou ani ty nejjemnější detaily. Bicí by mohly být krapet hlasitější, ale i tak jsou stále úderné a konkrétní. Basa je nižádná, ale kytary jsou dostatečně bohaté, že jim tento nedostatek odpouštím.

Skutečné mistrovství předvedli Edge of Sanity (Swanö) až na „Crimson I“, kde propukla progresivní nálada naplno. Ale na „The Spectral Sorrows“ je krásná zejména jejich odvaha zakomponovat do klasického death metalu prakticky cokoliv. Tolik vášně a stylového rozkročení už nikdy nepředvedli. Dokážu si představit, že poslech tohoto skvostu může oslovit nejen pamětníky, ale i dnešní milovníky neortodoxního melodického death metalu prvotřídní kvality.