Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Komatsu je mladá holandská kapela z města Eindhovenu, s níž jste se zatím měli možnost setkat prostřednictvím jednoho dlouhohrajícího alba (Manu Armata, 2013) a případně i prvního, eponymního pokusu z roku 2011. Charakterizovat jejich hudební styl není žádný problém a na své si přijdou všichni milovníci stoner metalu, zboostrovaných kytar a poměrně unaveného tempa. Že už toho je poslední dobou celkem dost? Je, a Komatsu jsou právě jedněmi z těch moc.

Recipe for Murder One je druhým albem kapely a prvním albem vydaným v Itálii na Argonauta Records. Pro jeho jedenáctku skladeb si rezervujte téměř 47 minut času a v hlavě vydolujte všechny poschovávané asociace na téma stoner metal, který se maximálně jednoduchou písničkovou formou snaží strefit do obecného vkusu. Žádnou další vědu z toho nedělejte, nedělají ji ani Komatsu.

Pravda je, že by to nemuselo být zase tak špatně (takhle stejně funguje většina) a sem tam to špatně ani není. Skladby typu So How’s About Billy víceméně šlapou přesně tak, jak od podobné žánrové produkce očekáváme a pokud si zvykneme na svébytný Truijensův vokál, můžeme být spokojeni. Pravda je taky ta, že Komatsu si příliš nelámou hlavu s kompoziční prací a většinu songů servírují s jednotným ideovým základem a podobnou strukturou. I to může být na jedné straně výhodou (kdo nic nevymýšlí, nic nepokazí), ale taky nevýhodou, která album činí stejnavé napříč většinou hrací délky.  Příliš neoslní ani mnohdy unavující trivialita kytarových riffů, ale na druhou stranu v tomhle žánru občas i málo stačí.

Výjimky z pravidla jsou. A Dish Best Served Cold má rockový a téměř až psychedelický nádech (podobně There Must Be...), ve skladbě Lockdown hostuje Nick Oliveri (ano, ten Nick Oliveri!), rozpačitý konec The Sea Is Calm Today zase ukazuje, že delší skladby nejsou silnou stránkou Komatsu. WTF! naproti tomu vypadá jako výpůjčka od Queens of the Stone Age z geniálního alba Songs for the Deaf (2002), jen se tolik nepovedla. The Long Way Home má bluesového ducha, s kterým se aktuálně bratří další veterán scény, Brant Bjork. A v promo materiálech jsou Komatsu doporučováni fanouškům Melvins nebo Torche. Uf.

Ale konec dramatizace. Že mají Komatsu naposloucháno, o tom nelze pochybovat. Že zatím příliš neřeší, jestli se ve zvuku blíží té nebo oné žánrové ikoně, snad není třeba opakovat víc než jednou. Že sem tam probleskne zajímavý nápad nebo myšlenka, je taky fakt a je potřeba to napsat a podtrhnout. Ale že je tenhle nápad následně utopen množstvím slámy, kterou už dávno a do posledního zrnka vymlátili mnozí před nimi, je to, co tuhle nahrávku ponechává střízlivě při zemi. Špatná není, ale za vším cítíte aspoň jeden důvod, proč sáhnout po prověřených jistotách.