Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Egypt - Endless Flight

EgyptEndless Flight

Jirka D.1.1.2016
Zdroj: mp3 VBR // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Egypt opět přinášejí hudební pohodu a klid do duše, ale nového nic. Toho starého je naštěstí dost, tak akorát a hlavně na úrovni, která rozhodně potěší.

Stoner, odkazy starých Black Sabbath, dřevorubecké riffy, podladěné struny, doom a vousy až po kolena. Kolikrát jste tyhle fráze v poslední době četli? Mockrát, jasně. Kolik kapel, které více či méně ctí tahle pravidla, vysypete teď honem z rukávu? Asi dost. A kolik z nich považujete za svým způsobem jedinečné a nezaměnitelné? To už bude potíž...

 

O amících Egypt jsme už jednou psali a bylo to v souvislosti s jejich první long-play deskou „Become the Sun“, která se po prvotním vydání samotnou kapelou dočkala se zpožděním tisícovky cédéček na Totem Cat Records a pětistovky vinylů u Lukáše na Doomentia Records. Osud druhé řadovky je - pokud jsem dohledal správně - plus mínus podobný a zásadních změn se nedočkal ani obsah. Egypt válí svůj stoner bobek po vzoru praotců Sleep, mnohdy jak zpomalení Red Fang či unavení Saint Vitus, válí ho s přehledem, ale bez špetky čehosi jako invence. Může nám to stačit, můžeme být spokojení, ale můžeme taky couvnout a vydat se na cestu k mnoha dalším. Je jich dost.

 

Egypt band

 

Minulá deska byla dlouhá a pomalá a především nenaplněná až po okraj, takže vzpomínky kolegy Davida, který se jí tenkrát věnoval, směřující k eponymnímu albu šlo pochopit. Tentokrát jakoby se Egypt chytli za nos a minimálně s hracím časem naložili rozumně. Nových pětatřicet minut je rozumná porce, která navíc neusíná za chůze (vzpomeňte na The Village Is Silent z předchozí desky) a hlavně ve své úvodní polovině (především The Tomb a Tres Madres) překvapuje i svižnějším tempem. V mezích žánru samozřejmě.

 

Egypt opět vsadili na menší porci delších songů a s výjimkou Black Words, v němž by zadrhlé soustrojí občas potřebovalo pohladit kladivem, jede všechno slušně. Téměř deset minut hned na úvod naprosto stačí, aby jednomu svět nepřipadal jako strašný místo a bylo mu celkem dobře. Egypt tohle prostě umí - dlouhá meditace, těžká pohoda, repete motivů a dlouhý vlasy zamotaný v paličkách a činelech. Obzvláště povzbudivý dojem pak zanechávají nemocně utahaná a hluboko posazená sóla na kytaru, která jsou pro alergiky na heavyetalové kvílení naprostým balzámem. Ani v nich se život nekomplikuje, jejich provedení je přísně podzemní a na úrovni pouze takové, aby si snad někdo nezačal myslet, že Neal Stein bere lekce a poslouchá Baroness.

 

 

Na druhou misku vah je třeba položit fakt, že napříč celou deskou budete mít pocit čehosi známého, již mnohokrát slyšeného a sem tam nebudete mít problém s identifikací zdroje (třeba Iommiho škola ve skladbě Black Words). Egypt rozhodně nejsou průkopníci ani solitéři a celkem snadno splynou s davem, což platí obecně pro ně jako kapelu a stejně tak i pro novou desku „Endless Flight“. K lehkému zklamání pak řadím již asi definitivní odklon od hardrockového feelingu šmrncnutého lehkou psychedelií, který ještě na eponymním minialbu válel v podobě výborného songu Dirty Witch. Egypt se prostě stávají čistou žánrovou kapelou a tím, bez ohledu na kvalitu či nekvalitu současné desky, sami sobě svazují křídla. Což je škoda.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky