Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Předně chci říct pár slov, proč vlastně píšu takhle starou desku. V posledních několika dnech, ne-li týdnech, jsem tak nějak přejeden vším novým, které mne postupně jaksi přestává oslovovat. Jsou tu nová alba, která se mi líbí, zaujmou, ale jejich kouzlo se po pár dnech vytrácí. Na kopytech je roznáší album jiné od jiného interpreta, či snad i žánru. Ale přesto všechno se najdou momenty, kdy se prostě musím vrátit o několik let zpět a pustit si to, co se zjevně jen tak neoposlouchá a neomrzí. V čase, kdy jsem psal tuto recenzi, jsem čerpal dovolenou. Odjel jsem do svého krásného rodného města a na tátově aparatuře si trochu zavzpomínal na své dětství. Jako malého parchanta mne rodiče konejšili tóny Hanky Zagorové zpívající nějaké šlágry od Toma a Jerryho, pak tu byly gramodesky od Šmoulů a podobné. Já, jakožto zvídavé dítě, jsem však v deskách pátral po něčem jiném. Probírat se nekonečnými ksichty na velkých obalech bylo sice nudné, ale tu a tam se cosi zalesklo. Mimo jiné to byl právě vinyl Def Leppard a jejich Hysteria. Apelování na rodiče mělo úspěch a já tak okusil první zvuky rockové hudby… Čas šel dál, starý gramec odešel a společně s ním byly všechny ty velké černé kotouče ukryty do skříně. Není to zas tak dávno, co si táta udělal radost a sehnal si gramofon a já se tak nyní můžu těšit z poslechu a celého rituálu při pouštění černého asfaltu.

Trošku delší nostalgický úvod vystřídá už jen čisté věnování se danému počinu. Tak předně poukážu na věc, která mne od prvního kontaktu zaujala a de facto se mi líbí dodnes. Je jím nepochybně velký artwork, který hraje hezkými barvami. Vždycky jsem jej s chutí prohlížel a přemýšlel nad významem podivné tváře, modro-zelenými diodami podivně se klikatící a trojúhelníkem, který je takovou dominantou obrázku. Ten obal se mi prostě líbí i dnes, po tolika letech…

Za zajímavost určitě stojí zmínka o bicmenovi – Ricku Allenovi. Album bylo natočeno v roce 1987, ovšem tři roky předtím na Silvestra, prodělal Rick vážnou dopravní nehodu. Musela mu být amputována levá ruka, on se však svého bubenického života nevzdal a pokračoval dále s jednou rukou a vlastně tak působí i dodnes. Klobouk dolů. Hysteria byla vlastně první deska Def Leppard, kde bubnoval jen jednou rukou. Tak dost bylo řečí okolo a hýbneme se rovnou k hudbě samotné.

Jemně pouštím přenosku a s letitým praskáním pozvolna nastupuje první song Women. V této skladbě mě vždycky uhranuly vokály, takové zvláštně hrubě pištivé hlasy. To je asi věc, která mne jako malého na desce bavila nejvíc – vokál. Nicméně celá první strana s sebou přináší spoustu hitových skladeb, které se dobře pamatují a snad se ani nedají zapomenout. Jsou jimi už zmíněná Women, dále pak Rocket, Animal nebo třeba Pour Some Sugar On Me. Je to vlídně vedený hard rock s trochou jiker budoucího heavíku. Svěží skladby, svižné refrény a vůbec to na mě působí dost živě, a že bych se nudil, to se říct skutečně nedá. Závěr první strany tvoří pomalejší kousek Armageddon It. Kouzlo vinylů je v tom, že je deska rozdělena na dvě části. Máte pak příjemný čas na drobný odpočinek, dojít si pro nové pívo, kafe, nebo jen na wc. O to soustředěněji pak přistupujete ke straně druhé. Tu by měla otvírat taky nějaká pecka, jako tomu je na samém začátku alba. Proto je rozmístění skladeb poměrně důležitý prvek. V případě Def Leppard tento fakt, však trošku pokulhává, neb skladba Gods Of War nepatří mezi mé favority. Ovšem následující Don’t Shoot Shot Gun už je o něčem jiném. Energie a kreace se na mne valí za nenápadného doprovodu praskání postarší desky. Další hitovky ukrývá strana B, kterými tedy jsou Hysteria, či Excitable. Tahle muzika mne asi nikdy nepřestane nudit. Ačkoliv toto album znám nazpaměť, rád se k němu vracím. Líbí se mi osobitý napůl umělý zvuk bicích, zmíněné zpěvy a drobné využití elektroniky a efektů. Než se toho všeho dokážu nabažit, mám tady nelibé chroupání a cvaknutí. Se zvláštním zájmem pak pozoruji, jak se přenoska ladně vrací do své základní polohy…

Závěrem snad jen podotknu, že když jsem kdysi sehnal toto album v mp3, nějak to postrádalo tu atmosféru. Nevím, jestli je to tím placatým zvukem vinylu, nebo rituálem při jeho poslechu. Nějak se mi vytratilo ono kouzlo… Nicméně po stránce hudební je tato deska dosti vyspělá a upřímná. Jistěže tu máme v diskografii Def Leppard ještě líbeznější kousky, ovšem k tomuto albu mám vřelý vztah. Je to spíš můj individuální vjem a jak je jistě poznat, recenze byla spíš vzpomínkovou nostalgií, než plnohodnotným článkem. Snad se nezlobíte…