Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přiznám se, že stejně jako mě baví industriální scéna se všemi jejími elektro bizarnostmi, stejnou měrou si užívám i agresivní horory, kde se prohání monstra a řvou dámy (nejlépe) ve spodním prádle. Mám ale speciální, velmi osobní vztah k hororům, které se odehrávají ve vesmíru, kde – jak známo – můžete křičet, jak chcete, ale nikdo vás neuslyší. Kde jen se tato věta vyskytla? Není to tak těžké uhádnout, pokud napovím, že se jedná o asi nejslavnější a nejlepší sci-fi hororovou sérii všech dob. Já vím, že tohle má být recenze hudební, je to ale retro a jak už to u takových recenzí bývá, pravidla ukecanosti a osobních zážitků tu vítězí nad formou. Tedy, že tohle nemá tak jednoduše stavitelné hranice a že autoři píšou většinou o deskách, při kterých jim v hlavě vyvstávají zážitky tak silné, že mnohdy přehluší vše ostatní. Takže? Meze se nekladou.

Kde že jsem to skončil? Ale jasně, u Vetřelců. A taky bych rád pokračoval i ke druhému filmu, ze kterého kanadská veličina Front Line Assembly v roce 1999 čerpala. Ten film točil v té době ještě dost neznámý břídil Anderson hned potom, co mu jako zázrakem narostl kredit díky předchozímu snímku Mortal Combat. Ano, řeč je o Event Horizon. Tyto dva snímky jsou skutečně slyšet v eponymním díle FLA, díle, na něž se poměrně zapomíná a o FLA se začne mluvit vlastně až díky Artificial Soldier a především co se týká singlu Buried Alive. Že to FLA šlapalo už dávno předtím a že ten svůj návrat na scénu mysleli vážně už dávno předtím, k tomu stačí si dobře poslechnout právě tuto desku.

Implode je nelidská věc. Není agresivní, je čistou prací Billa Leeba, v té době jediného hlavního mozku FLA. Rhys Fulber odešel na Hard Wired a FLAvour of the Weak bylo v té době považováno za experimentální směr, úhybný manévr, který nesedl každému. Do říše sci-fi hororu se FLA vrhli po hlavě a nelze jim upřít perfekcionismus, s jakým tu desku dotáhli k dokonalosti. Dnes je u FLA standard to, co kdysi poprvé předvedli právě tady – atmosférou prostoupené skladby s velmi progresivní rytmickou sekcí a čistými vokálními linkami. Nelidskost z Implode čiší do všech stran, protože její epicentrum se pohybuje ve vesmíru. Samply jsou špinavé, zpěv modulovaný, neustále se cítíte stísněni jako v kabině vesmírné stíhačky, drcené přetlakem. A hudba převzatá od Michala Kamena a Jerryho Goldsmithe je hrůzostrašná, dramatická, geniální. Spojení temného industriálního hávu a vesmírné rozmáchlosti obou soundtracků dělá z Implode nadčasovou věc. A to se ještě občasně ozve „pan kapitán“ Laurence Fishburne z Horizontu Události…

Samotná edice Implode je přehlídkou obstojně děsivých fotomontáží, které mají ke sci-fi hororům velmi blízko. Edice je nádherná (stačí mrknout na fotky okolo recenze, kde jsem se pokusil zachytit atmosféru tohoto fyzického balení), radost pro každého sběratele. Podobný kousek jako Amon Tobin a jeho Supermodified. Tyhle desky jsou svým způsobem zvrhlé úplně stejně, ačkoli každá v jiném stylu.

Z materiálů na síti lze vyčíst, že FLA si půjčovali na desku i z dalších zdrojů, které jsem nepoznal. Samply od Massive Attack nebo Fatboye Slima, což dokazuje, že Leeb nezná hranic a začlení cokoli.

Za sebe bych asi nejvíce doporučil zhasnout, osolit si volume doprava a zahledět se oknem nahoru, na hvězdy. A nechat desku působit celou její hodinu. Ten efekt je nádherný.