Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Eine Kleine Bang Bang - Hands Of Blood (EP)

Eine Kleine Bang BangHands Of Blood (EP)

David15.3.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Ačkoliv níže uvedené cancy mohou působit na nic netušícího a problému neznalého čtenáře lehce negativním a odrazujícím dojmem, Eine Kleine přesto disponují nemalým tvůrčím potenciálem, jehož rozkvět v působivější a originálnější kompozice prosté rušivých příznaků dětských nemocí rozhodně nemusí být jen utopickou touhou psychicky vyšinutého recenzenta. Rád se nechám překvapit...

Debutové EP západočeské partičky s poněkud poťouchlým názvem Eine Kleine Bang Bang mi do rukou doputovalo již v době, kdy třeskuté mrazy krutě vládly a souboj o modré kontejnery na papírový odpad byl právě v plném proudu, tudíž času na detailní hloubkovou analýzu a rozpitvávání kvalit, či nekvalit této, co do stopáže, velmi úsporné nahrávky se mému sluchovému ústrojí dostalo vskutku přehršel. Mno, není tedy již déle proč a nač otálet. Krvavá náruč netrpělivě čeká…

Jako nosný stavební kámen, celkem bytelných a poctivě uplácaných základů, na nichž se Eine Kleine rozhodli vystavět obranou pevnost, pánové zvolili stále velmi dobře se prodávající horninu metal-corového původu, tedy směsici nerostů pojmenovaných v dobách teprve nedávno minulých. Jelikož jsem v tomto ohledu příznivcem spíče tradičních materiálů, fundované porovnání s pravými mistry protentokrát ponechám raději na povolanějších a řemesla znalejších, nicméně i přes mé nepříliš rozsáhlé vzdělání a zkušenosti mohu s klidným a čistým svědomím označit počáteční stavební fázi za obstojnou a fortelnou. Rychlopalné bicí, hutné kytarové dvojspřežení podporované hned duem hóódně nazlobených křiklounů, kteří se ovšem nebojí chvilkami poněkud sesadit z nastoleného trendu rozkopávání kolemstojících popelnic, fakování zpropadeně zfakovaného světa a ukázat se i ve světle o poznání přístupnějším, i když v těchto, byť lehce obohacujících, momentech poněkud ztrácí pevnou půdu pod nohama a jejich přednes vyznívá o poznání méně přesvědčivě, slušný standard, bezpodmínečně nutný k úspěšnému zdolání fáze následné, tedy vytvoření vlastního originálního útvaru, jenž se bude alespoň v mezích našeho malého pozemku uprostřed Evropy vymykat zažitým a všeobecně známým šablonám, byl bez větších problémů splněn… 

 

EKBB


Bohužel materiál, jenž Eine Kleine dokázali rozparcelovat na celkem 8 značně sporých chlívečků, se k mé lítosti vstříc čerstvým a neoposlouchaným sférám zrovna dvakrát nežene, hoši se rozhodli příliš neriskovat a setrvat v mantinelech již výše řečených základních postupů, a tak finální podoba jejich hrádečku se do kresby okolní krajiny vpíjí tempem rychlejším, než by bylo zdrávo. Eine Kleine vytvořili namísto respekt navozujícího, majestátně čnícího sídla, pouhý shluk unifikovaných paneláků lišící se maximálně barvou fasády strojovny výtahu, což nutně nemusí znamenat průšvih, nebo důvod pro vzetí noh na ramena a pelášení stovky kilometrů od panelového království směr Miroslavova země. I těch několik málo minut nazlobeného bušení s nesmělými výlety kamsi do revíru SOAD a decentních pokusů o neočekávané zlomy a přechody ve struktuře skladeb, či letmé naznačení melodických linek, má něco do sebe, ovšem vyšší, jak průměrné hodnocení si dle mého názoru přesto nezaslouží…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky