Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ektomorf – informace o kapele skoro nikde, jen čirá bestialita na youtube a nějaké info. Ektomorf je už letitá kapela s celou řadou záseků na kůži. Je tedy až s podivem, že letošní Aggressor je prvním počinem, kterému věnuji větší pozornost. Když se ale člověk podívá, kolik věcí pořád vychází, tak se nakonec ani nediví, že mu něco proteče mezi prsty. I toto surové mládě se vylíhlo celkem nenápadně a možná jen díky svému nekompromisnímu jménu vděčí za mou pozornost. A naopak, já jsem díky tomu objevil super desku.

Je to zabijácky hustá nakládačka, která jako rozjetý buldozer pod svými pásy semele veškerý odpor. To vše v rozumném tempu a bez zbrklého klopýtání. Skladby se odvíjí s citem pro rozvážně decimované obyvatelstvo, ve středním tempu krásně vynikají těžké riffy zhusta podebírané basou, z jejichž spojení vyplývá těžkotonážní náhul. Kapela bývá přirovnávána k Sepultuře, to je snad nejznámější fakt, který se s Ektomorf snoubí. S tím nejde polemizovat, ta podobnost tam určitě je.

Solidně podladěné kytary, důraz na rytmické hoblování monotónních příběhů, které se vyznačují  jednoduchými melodiemi. Rytmické drhnutí má přednost před sólujícím trylkováním, kterému je přiznáno jen minimální množství času. Tahle záměrná chudoba má svoje nesporné plus, protože nedovoluje nadzvednout pokličku těžké atmosféry, která se jako bouřlivá obloha klene nad hlavou. Tady je chytře kladen důraz na strohé, zatěžkané riffy, které slavnější brazilskou squadru hodně přibližují. V několika skladbách na tom má podíl i řev, který jakoby se shlédl v divém přednesu Maxe Cavalery a s častým využitím ozvěn vytváří dojem rozlehlého prostoru.

Snad tím nejzásadnějším, co dělá z Aggressora tak chytlavou záležitost, je rytmus. Barvitě poskládaná stavebnice často mění tváře, ale zároveň si nehraje se zbytečně složitými konstrukty. Spíš se logicky jedna poloha vyvíjí v druhou bez náznaku slabosti, která by mohla zkomplikovat divoký pohyb vpřed. Ektomorf s chutí využívají umění svého bicmena, jehož práce je radost ztělesněná v pohybu všemi směry. Nejde o rychlost, ta není až tak rozhodující, ale o pestrost s jakou skládá sestavy ran do napjatých blan. Prostě paráda. Bohatou a různorodou kadencí úderů dělí čas na soubor neduživých polínek a tvoří novou realitu. V naprostém souznění s artilerií komunikuje rytmická kytara a basa, které udržují monotónní a hluboce vrnící motor v chodu. Takovým skrytým bonbónkem, který album obsahuje, je účast pana Corpsegrindera v jedné ze skladeb. Schválně, kdo tam to hovado bez krku najde, aniž by nahlížel do bookletu?

Co se Ektomorf, krom výborné náplně středu desky povedlo a co není úplná samozřejmost, je úvod a závěr alba. Třičtvrtěminutové intro je postavené na orientální, melancholické melodii a nikterak nenaznačuje směr, kudy se budou další minuty ubírat. Závěr alba zase přináší zklidnění a zasloužený mír po krvavé práci. Skladba Memento je emotivní a dokazuje, že pořád lze i v tomto ranku hudby složit něco, co má sílu stát se pamětí. Akusticky odehraná skladba s výraznou rolí houslí je fakt povedená a stejně jako smutný počátek se odlišuje od většinového obsahu desky.

Kapela Ektomorf nahrála desku, která se nesnaží rozbíjet dosažené hudební mety, ani vymýšlet nějaké nové, šílené postupy. Přesto do své práce vložili tolik šikovnosti, že album Aggressor tluče silou bucharu. A je mi srdečně jedno, že místy zní jako stará, dobrá Sepultura.