Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nějaký rok jsem Ty Segalla sledoval jen na půl oka a rozhodně by se našel velký kopec jeho nové a nedávné muziky, který mi unikl. Řekl bych, že jsem se svého času namlsal, možná jsem někde ve skrytu nabyl dojmu, že všechno zásadní tenhle beze sporu zajímavý umělec už řekl a že nic dalšího velkého dohromady nedá. Jasně, jsou to kecy v kleci, ale období vymezené deskami Manipulator (2014) a Freedom’s Goblin (2018) se toho odehrálo tolik, že posouvat laťku někam dál a výš je prostě bláznivý nápad. V těchhle pěti letech ze sebe Segall vydal takové množství nápadů, že by to vydalo na dvě úspěšné nezávislé rockové kariéry a když si k tomu přidáte ještě jednu desku před a jednu po (fajnová Sleeper z roku 2013 a už taková lehce vyvanutá First Taste z roku 2019), vystačíte s tím na několik let dopředu.

Album Three Bells je Segallova patnáctá řadová deska (když nepočítám nahrávky mimo je ho sólovou tvorbu, kterých taky není málo), což je od roku vydání jeho eponymního debutu (2008) slušná kolekce. Navíc je to po třech relativně kratších kusech opět víc jak hodinová záležitost a za mě je to jeden z prvních problémů, které během poslechu nadále narůstají a bobtnají. Předchozí takto dlouhé desky (Freedom’s Goblin nebo právě Manipulator) byly hudebně široce rozkročené, barevně využívaly plnou paletu odstínů a posluchačsky byly nesmírně vděčné. Three Bells je naproti tomu úzce profilované album, sjednocené tempem, aranžemi, výrazovými prostředky, náladou.

Z celkového pohledu mu nelze upřít velkou dávku umělecké svobody, kterou Segall uplatňuje jednak ve způsobu hry především na kytaru (akustickou i elektrickou) a jednak při komponování některých skladeb a jejich textů. V prvním případě lze desku považovat za dost neortodoxní kytarový experiment, který bohužel často sklouzává k jakémusi vrzajícímu a nepříjemnému zvuku, který sice má svůj umělecký rozměr a svou hodnotu, ale poslouchat se to fakt nedá. V případě druhém lze s úžasem sledovat, že Segall nemá problém celou skladbu postavit na textu jména své manželky Denée nebo na popěvku Hi Dee Dee, a přitom to pořád dává nějaký smysl. Minimálně jemu. Kombinace obojího, tedy jak hudebního, tak textového dadaismu mohou být skladby jako Eggman nebo Repetition, které lze považovat za symbolické pro tohle album – divné, ve svém minimalismu dráždivé, daleko za hranou konvenčních přístupů, zvláštním způsobem provokativní, ale v důsledku nejvíc přijatelné jen pro snoby.

Three Bells je vlastně deska plná uměleckých ambicí, které se na můj vkus hodně vzdalují dřevnímu vyznění starších Segallových desek. Skladby typu To You podivně prostřihávají mezi žánry a na první pohled mohou vypadat jako zajímavý a hodnotný experiment, než si člověk přizná sám sobě, že tohle poslouchat vyloženě nechce. Svým tempem, zpomaleným děním a náladou se deska poměrně dost blíží albu Sleeper (které mám mimochodem moc rád), ale jeho osvěžující ospalost a takovou milou něhu nahrazuje překombinovanou hudební gastronomií. Když konečně přijdete na chuť prvnímu chodu, seberou vám ho od huby a na talíř položí další, ze kterého vám dopřejí zase jenom kousek. Kyselé okurky jsou střídány rakvičkami se šlehačkou a po nich následuje ragú z divočáka. Může být, že to někomu připadne jako dobý nápad a že se o tom bude psát tučným písmem v lifestylovém časopisu. A může být, že se po pátém chodu někomu zvedne žaludek a řekne dost. Čím víc času s tou deskou trávím, tím víc se mi zajídá a hledám něco jednoduchého na vytrávení. Je načase skončit.