Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Elementary - Horizont lidskosti

ElementaryHorizont lidskosti

Jirka D.19.12.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Albem Horizont lidskosti jsem příjemně překvapen a svou dosavadní neznalostí spolku i zahanben. Dostalo se mi ponaučení, jméno Elementary si zapíšu do deníčku.

V nedávné době se mi na stůl dostalo zatím poslední album západočeské party Elementary nazvané Horizont lidskosti. Vyšlo už na sklonku loňského roku a tak by se vlastně dalo mluvit o jakýchsi narozeninách, ale čert vem narozeniny se všemi těmi dorty, prskáním do svíček a přiblblými obličeji na fotkách. Nemám to rád, radši vždy zalezu někam hluboko, daleko a zmizím se v prostoru. Ale kvůli narozeninám tady dneska nejsme. Důvodem dnešního počínání je zmíněné album, ze kterého se na mě šklebí lebka nějaké vopice. Co si o tom myslet?! „Když nevíte, zeptejte se!“, říkali nám vždycky ve škole. Stejně se nikdo neptal, každý měl strach, že pak bude za blbce zbytek pololetí a že mu to všichni ostatní dají pěkně sežrat. A taky že dali. Jo „kdo nic nedělá, nic nezkazí“ a „mlčeti zlato“ se říká ... a „líná huba, holé neštěstí.“ Tak teď už fakt nevím, dost keců!

 

Před poslechem desky jsem se se jménem Elementary ještě nepotkal a nepotkalo se ani ono se mnou, byli jsme NEPOTKANÍ. Naštěstí tu máme všechny ty bendzouny a weby a internet a profily, co se líbí a se kterými se přátelíme a tak jsem začal hledat, pátrat a zjišťovat, jestli se taky můžu spřátelit. Prvotní informace je asi žánrové zařazení a následné rozhodnutí, jestli se daným spolkem ještě zaobírat. Tož dohledal jsem crossover, alternative metal a nu metal, z čehož jsem začal mít lehkou kopřivku, protože si dokážu představit podobnou českou kapelu celkem v zářivých barvách, viděl a slyšel jsem jich už nemálo. Nicméně zaujala mě především informace o českých textech (což částečně vysvítá i z českého názvu desky) – zase se někdo jednou rozhodl neskrývat svoje názory do plytkých anglických frází a pěkně nese svůj hřbet na veřejný pranýř. Že by další Cocotte Minute? „Jen piš, barde, střádej! A až budeš mít dvě stě miliónů, přijde den, zúčtujeme spolu.“, praví uhlobaron René Ptáček v Cimrmanově hře Posel z Liptákova na adresu Petra Bezruče. Tak, tak.

 

Kvalitu Slezských písní dnes obejdeme diplomatickým obloukem, to si necháme na někdy jindy a někam jinam, teď tu máme jiné říkanky. Texty obsažené na Horizontu lidskosti jsou jednak zanesené do bookletu, potom dobře slyšitelné, rozpoznatelné v hlasovém projevu (vůbec zvuk desky se mi líbí, nepostrádá agresivitu, hutnost i čitelnost, i když jde o domácí samohonku – možná právě proto – teda kromě značné komprese) a potom a především nejsou vůbec špatné. Tematicky se motají kolem více či méně závažných problémů většinou celosvětového a všespolečenského měřítka, což je písnička trochu ohraná, ale když zabrousíte ke konkrétním skladbám, najdete i zajímavé a podnětné myšlenky. K návštěvě desetistránkového bookletu by vás mohl povzbudit i ten fakt, že uvedené texty jsou doprovozeny ilustracemi, které vytvořil frontman Petr Hyldebrant. Kunsthistorik moc nejsem a proto se hodnocení vzdávám, pravda ale je, že mě sympatické výtvarné umění končí impresionismem.

 

Bez nějakých dlouhých předeher se vrhá první skladba do ušních bubínků a vlivy nu metalové rytmiky a podladěné hloubky nezapře a ani se o to nesnaží. Především ve zvuku kytary občas slyším Coal Chamber či podobné party (z českých bych s drobnými výhradami připodobnil k již zmíněným, raným Cocotte Minute). Úvodní tři skladby se příjemně pohupují, občasně zaduní baskytara v osamoceném výletu, kompozice nepostrádá zajímavých míst, její tradiční formule je nápaditě rozvíjena  a obohacována o dobře poslouchatelné okamžiky (zajímavá je především práce kytary). Rovněž zvuk je poskládán z více ploch, od těžkých hloubek až po samplované pozadí, které dobře obohacuje výsledný dojem, takže je v čem hledat a co rozkrývat. Slibných momentů se prostě dá několik dohledat, stejně jako míst znějících jaksi oposlouchaně, místy až nezáživně (2. já). Zajímavou vsuvkou lze nazvat skladbu Křídla v kleci, jejíž nosný kytarový riff jakoby vypadl z oddechovější (jestli to tak vůbec můžu nazvat) produkce Meshuggah, čímž se rázem ocitáme trochu v jiném světě, ale skladba jako taková nepůsobí vůbec marným dojmem, i když občasně na své bytelnosti trochu ztrácí a lape po dechu mírně unaveně. Následuje už druhé intermezzo e2e, které ukončuje prostřední trojici skladeb a před námi se ocitá trojice poslední. Ta moc nových momentů nepřinese, i když občasnou hravost a rozvernou životaschopnost kytary nelze neslyšet a chválit je nutné. Opět jedna ze zajímavějších písní je Psychotický bludiště, která mi (a neptejte se mně proč) připomíná bandu UDG z Ústí nad Labem, samozřejmě v metalovém vydání. Snad bych hledal v refrénu skladby – v hlasovém projevu a ve hře bicích, ale možná je to jen šimrání za uchem malého významu.

 

Suma sumárum nemám z alba vůbec špatné pocity, vedle čitelných vlivů jiných jmen není problém najít místa vlastní, kreativní invence, vše je pak poskládané v zajímavý a dobře poslouchatelný celek, který navíc obohacují zdatně zvládnuté české texty (míst, kde se texty do muziky šroubují trochu složitě, lze dohledat jen pomálu).


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky