Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Telepathy je mladá čtyřčlenná kapela z anglického Essexu, v jejíž sestavě najdete dva polské bratry a na níž jste dost možná narazili v roce 2014. Právě tehdy jim vyšla první tak tak dlouhohrající deska 12 Areas a byla to právě TA deska, kterou na sebe doposud neznámá kapela výrazněji upozorní a s níž si otevře dveře, které se do té doby zdály zavřené. Budiž jí přáno.

Telepathy hrají instrumentální muziku, kterou bychom v duchu současné terminologie označili jako post-metal a klidně i jako sludge metal. Ostatně zmíněný debut jim masteroval James Plotkin, takže pokud víte, v jakých žánrech se tenhle uznávaný ničitel hudebních hodnot pohybuje, máte i jasnou představu o tom, kde se pohybují Telepathy. Kytarové stěny, kytarové plochy, kytarové valy ... no asi jste to už někde četli. Tak přesně tak to je.

Telepathy se taky oproti jiným post-metalovým cvrčkům vrhají vstříc spíše mohutnějšímu a těžšímu zvuku, který zcela minimálně prokládají lehčími plochami a linkami. Mají to rádi těžké, dostatečně husté a ... a vlastně už ten výraz někdo kdysi vymyslel - heavy.

Nová deska byla logicky očekávána a současně ohlašována víc jak ta předchozí. Kapely se ujalo německé vydavatelství Golden Antenna Records, z jehož katalogu už jsme na Echoes taky psali, investovalo se do triček, do pěkně udělaného 2LP, do opět nahuštěného zvuku, do producenta v osobě Jaime Gomez Arellana (Ghost, Opeth, Paradise Lost, Altar of Plagues, Cathedral,...). Prostě klasický příběh, klasické řeči o post-metalových titánech, citace z Metal Hammeru, Kerrangu a tak podobně. Takže buď naprosto geniální a fakt dobrá kapela, nebo velká snaha z průměrné kapely udělat něco víc, než na co by stačil pouhý poslech muziky.

Půjdu na to odjinud. V jedné zahraniční recenzi psali, že jestli jste měli dojem, že post-metal už nemá co říct, tak po poslechu Telepathy musíte uznat, že jste byli vedle. Podobnou větu jsem už určitě někdy někde psal taky. Většinou totiž funguje.

Nicméně zcela bez ironie musím přiznat, že deska Tempest je ve všech ohledech zmáknutá a v rámci žánru výtečná. Titulní artwork - řekl bych - dost přesně vystihuje obsah a podobný mořský příboj můžete během poslechu zažít několikrát, navíc suchou nohou a v pohodlí domova. Kapele se skvěle daří vystavět před posluchačem zvukovou hradbu a pak ji na něj s rachotem shodit. Oproti 12 Areas přibylo lehčích ploch (i když jsem je někde dříve omlouval), ale ty nehrají větší roli. Většinou je vítr, déšť a bouřka. A pořádná.

Kapela vsadila vše na divokou kartu delších, těžkotonážních skladeb a s tímto modelem proplouvá prakticky celých padesát minut s lehkým zvolněním v úplném finále. Jako nikoliv fanatický fanoušek žánru přiznávám dvě věci - zaprvé Telepathy hrají a skládají zcela na jistotu a hledat chyby (nebo něco podobného) dost možná ani nejde. A zadruhé - do desky se mi nedaří ponořit a v mnoha ohledech mi přijde hodně předvídatelná. Což spolu souvisí. Všechny radosti, které si sbírám do kapsy, jsou drobné a možná i pro někoho nevýznamné detaily. Třeba výtečný heavy riff v polovině šesté minuty skladby Hiraeth (na který ale navazuje další, vypůjčený s dílny Cult of Luna). Nebo třeba výtečný myšlenkový pochod nevím koho, jehož následkem bylo 50 minut desky rozděleno pouze na tři strany vinylu (fakt jen tři!) a čtvrtá strana poskytla prostor pro lept. Tedy žádné otáčení desek po 12 minutách, což je jeden z módních nesmyslů dnešní pokrokové doby.

K radostem přičítám i smysl pro nikoliv fádní kompozici a především rytmus. Kapela se nebojí tvrdých rytmických změn, změn rychlých a jejich většího množství na poměrně malé ploše. V zahraničních recenzích jsem dohledal řazení kapely i k progresivním žánrům (progressive metal, progressive post-metal ... jak kdo chcete), což uvádím spíše pro informaci, než že bych se pod to podepsal. Nicméně vítr vane odtud a solidní techniku kapela ovládá, ne že ne.

Jak z toho všeho ven? Pro fanoušky souborů typu Rosetta, Year of No Light, Pelican, Cult of Luna, Isis, Intronaut, A Storm of Light, The Ocean nebudou Telepathy představovat nic, co by už před tím neslyšeli, i když s ohledem na úzký manévrovací prostor daný absencí vokálu a žánrovou páskou nejspíš vzbudí respekt a uznání. Což si beze sporu zaslouží. Pro fanoušky mimo žánr budou jedni z mnoha, zaměnitelní a lehce splývající s definicí žánru samotného.

I přes slušnou bouřku a velké vlny je totiž jasné, že - psáno s Hemingwayem - se země nezachvěla.