Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O kapele samotné se toho moc zjistit nedá. Kromě účtu na Bandcampu se jinde neprezentují, a tak se nedá zjistit sestava ani datum vzniku, natož barva očí jejich baskytaristy. Tajemno zůstává i v otázce vydavatelství, ale tady bych předpokládal, že jde o domácí práci na koleně. Jediná jistá věc je, že pocházejí z USA. Tahle informační prázdnota mě mrzí, protože pod vlivem jejich díla bych je rád poznal mnohem blíž. Když se totiž vrátím k jejich debutu, připadá mi jako zjevení. Samozřejmě s přiměřenými obrysy známých postav a prožitých scén. Zkušenost zde hraje jistou roli, ale nemyslím, že je to díky ní proč víc a hlouběji zabředám do smaragdového bahna. V tomto případě nelze ignorovat originalitu a to je velmi osvěžující.

Hustá matérie krásné barvy mi po chvíli kalí vědomí a topím se ve fantaskním světě brutální psychedelie. V běžném slova smyslu death metal a psychedelický opar nejdou dohromady, ale je to jen zdání které klame. Nejedna kapela obalila svoji brutalitu do závoje duševní nepřítomnosti a jiné reality. Jmenovat můžu Edge Of Sanity, Zealotry a řadu dalších. V jejich případě je styl popisován jako progresivní, což může být ale jen jiné jméno pro totéž. Takový poslech pak bývá často spjat se sny a představami, které nejdou ruku v ruce s příčetností. A podobný dojem mám při poslechu Quest For Immortality, i když má docela jinou příchuť.

Sci-fi intro mě během bedlivého zkoumání  pěkného obalu desky postupně dostalo do pozice velice zvědavého dítěte. Ten obal mohl krýt zcela banální, fantasmagorický hevík, ale narůstající kytarové vrnění mě ujišťovalo, že to tak není. První zatěžkaný riff se stal důkazem a předpovědí věcí příštích. Není lehké popsat okamžitý účinek na moji psychiku, ale během poslechu mě obcházela aura staroby, zatuchlých hrobek a pouštních rituálů. Něco z atmosféry Nile nebo Gorguts. Skladby jsou tak hrubé a syrové, až jsou díky tomu krásné. Zvuk nemá tradiční kovový tón, ale připomíná spíš šelest chřestýšího ocasu a hukot nějakých suchých směsí.

Jako jeden ze silných inspiračních zdrojů mě nejednou napadlo i doomové duo Earth, kteří kapelu vedou ke žhavé mystice bezedných pouští.  I Emerald Lord rádi pomalejší tempo, ve kterém se zvukový marast lépe přesýpá. Potom mohou vzniknout tak silné momenty, jakým je těžké rozjímání v instrumentálce Beyond Birth And Death. V ní je nám bez okolků servírována otázka pomíjivosti, zbytečnosti a banálnosti lidské existence. Není špatné se u ní něčeho ostřejšího napít.

Tyto a jim podobné deptající pasáže spolu s nevyřčenou přísahou na obskurní doom kapele vychází a je čas se zaměřit i na hrubé deathmetalové rysy. Ty jsou pravým jádrem pudla a s lehkostí mastodonta se neúnavně derou na svět. Klokotání rytmiky většinou ve středním tempu stlouká lehce hypnotickou náladu a není divu, že souvislé obrábění kostrbatých polotovarů do finálního tvaru prostupuje mojí lehkou nepříčetností. Skelným pohledem těkám v hukotu rozjeté mašinérie a dech se mi tají vzrušením z tohoto nečekaně silného materiálu. Sleduji strohé melodie, které co chvíli zanikají v přívalech bubeníkových záchvatů, aby se po chvíli opět vynořily nad hladinu a dál vedly boj s drkotajícím soukolím. Naprosto důvěřuji chroptícímu hlasu, který nás albem provází a jeho monotónní deklamace stylově koresponduje s hudbou. Není v něm žádná agrese, žádný přetlak, s naprostým klidem by nám takto mohl popisovat ta nejhorší pekelná muka a já bych se tam dolů těšil.

Emerald Lord stvořili hodně divné album, které se ale přitom nijak zvlášť nevymyká žánrovým tabulkám. Velkou roli v něm hraje specifická atmosféra, troška nepříčetného toulání a jako základ poctivá dávka těžkotonážního metalu. Quest Of Immortality stavím k nesmrtelným výpotkům poškozených individuí, na které si budu dávat velký pozor.