Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tvůrčí potence trojčlenné sestavy vystačila akorát na vydání slibného debutu, po kterém následoval sešup propadlištěm dějin vstříc zapomnění. Na velkou díru do světa to není, ale čtyřskladbové memento by rozhodně nemělo urazit žádného fanouška poctivé hudby. Čistě subjektivně si troufám tvrdit, že některé pasáže mají tu moc ukázat posluchači něco málo z krásy nadoblačných výšin. Na druhou stranu, po celých téměř čtyřicet minut ve výdechu asi nezůstanete, nicméně ve hře je slušná sbírka dobře podaných standardů postmoderního rocku a metalu.

Hudba se ubírá kupředu jistým, ale rozvážných krokem, čili ospalejší tempo může být překážkou pro energičtější posluchače. Výraznější zrychlení registruji pouze v závěru titulní skladby From The Dry Edge Of The Shore, ale pozor – zrychlením nemíním chumelenici plnou blastbeatů. Nazvučení je dobré, čitelné a možná i trochu předvídatelné, což nemusí být přímo na škodu. Spodek skladeb drží mohutná baskytara a tak akorát výrazné bicí. Vokál se sveřepě drží jen hlubokých hrdelních rejstříků a bez pokusů překvapit i jinou polohou orální slasti plní pohár agrese až po okraj.

Kompozice skladeb a vlastně i celkové znění kapely by se dalo shrnout obecným prohlášením, že „příklady táhnou“. Při dobrém zpracování sice vlastních, ale už dávno vytěžených nápadů, si ostudu neutrhnete a ještě je šance, že to od vás lidi vezmou. Zaposlouchat se a užít si to není problém, produkce je vážně dobrá. To samé se bohužel nedá říct o obálce k prvnímu vydání na americkém labelu Mayfly Records, která je divná, ne-li přímo bizarní. Situaci naštěstí zachránila reedice na německém labelu Alerta Antifascista s kompletně přepracovaným a o poznání povedenějším artworkem. Někdy stačí málo, aby dílo zasmrádlo a naopak.

Ambicí tria bylo zřejmě zachytit nejen temnější sludge vlnu, ale občas skladby i poveselit jemnější post-rockovou notou. Z dnešního pohledu se čtyřletým odstupem po vydání a bezelstným porovnáním s konkurencí se dá říct, že deska má potenciál zasáhnout široké publikum. Druhá skladba Begging Growth v úvodu odkazuje na atmosféru raných This Will Destroy You a v závěru zní jako pomalá pasáž od Deafheaven. Robustnější riffy se nesou v duchu kapel typu Amenra nebo Cult Of Luna. S tím, jak čas všude ryje nehtem zlým, nebude pro některé schopné kapely problém překonat From The Dry Edge Of The Shore (2014) po skladatelské i producentské stránce. To však nic nemění na tom, že karty jsou rozdány a v téhle partii pár trumfů na straně Pray Of Teeth prostě je.