Recenze: End of Mankind - Antérieur à la lumière

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

End of MankindAntérieur à la lumière

Victimer1.12.2020

Zdroj: mp3 // promo od vydavatele

Posloucháno na: notebook / minivěž / phone

VERDIKT: Nejen zatnutý drápek a vzteklé štěkání na úzkém dvorku. End Of Mankind v sobě mají i chuť se nad to všechno povznést.

Před světlem se ukrývající francouzská družina End Of Mankind patří mezi ty novější kapely vycházející z black metalu. Pět let na scéně, dvě alba a patřičná chuť nezůstávat v okovech stylu. Černota je sice nadále hlavním poznávacím znakem, ale co chvíli povolí stisk a do popředí se dostane chuť experimentovat. Z rychlopalů přepínat do vláčných témat a pak se zase vracet. End Of Mankind hrají black metal s přesahy. S kusem hardcoru na plících i s klidem vyžilého bonvivána.

Abychom ale End Of Mankind vítali jako nějaké nazdárky, to je mylná představa. Kapela povstala z popela Eternal Majesty, která působila na scéně zkraje tisíciletí. Popravdě, vůbec si na ně nevzpomínám a zřejmě jsem je ani nikdy neslyšel. Stejně se to má i s End Of Mankind, setkáváme se poprvé. Sagoth a Thorgon byla dvojice, která vzešla z ruin původní kapely. Dnes už v End Of Mankind působí jen basák Sagoth a Thorgon se rozhodl činnost Eternal Majesty obnovit. Tak uvidíme, čeho se v tomto směru dočkáme.

Čeho se určitě nedočkáme, je jednotvárné bušení do vrat alba Antérieur à la lumière. Je to jen jeho povrchní podoba. Nářez a tečka. Tak to ale není. End Of Mankind dali dohromady příjemnou desku, která sice neomráčí ničím navíc, ale taky nezatvrdne v jedné poloze bez chuti a zápachu. Borci jednou rukou drží louče, místo těžké kanady mají čertovská kopyta, ale svou druhou polovinou těla absorbují jiné vlivy a jsou odolní vůči ortodoxnímu nahlížení na žánr. Dokonce dojde i na saxík. Přesto bych do budoucna ocenil ještě víc variability, potenciál na to je a myslím, že by to kapele jenom prospělo. Zejména pak ze strany vokálu, tam je vzhledem k možnostem rozhodně na čem pracovat.

Antérieur à la lumière je intenzivní jízda, kterou si musíte projít víckrát, protože pořád máte pocit, že vám něco tají. Dostat se jí na kobylku není ničím závratně složitým, ale pořád to uvnitř hlodá. A je pozitivní, kolik se z ní nakonec podaří zachytit a navnímat. K intenzitě desky přispívá i prostá statistika - 39 minut, 6 zpívaných skladeb, další 3 jsou jen intra či mezihry. Svůj prostor dostane i atmosférická položka, ale celkově je manévrovací prostor kapely nadále sevřený. Barev nabídne deska dost, ale jsou to spíš jen odstíny šedé. Ten zelený pigment představy lehké melancholie v podobě klíčků trávy na zatím neupravené předzahradě, je jako poprašek.

Hardcore tempo v Temporary Flesh Suit, což je z pohledu alba pro End Of Mankind ideální skladba, mě vždycky nakopne. Divoká, nespoutaná a také s rozmyslem hledící do dálek, tak by se dala charakterizovat tahle věc. A tím pádem i celé album. Názor, že by End Of Mankind mohli ze svých schopností vydolovat ještě výraznější příspěvek, mi ale zůstal. Jsem spokojen, desku si v budoucnu rád pustím, ale na první brázdu to není.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?