Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Enforcer - Zenith

EnforcerZenith

Sarapis27.1.2020
Zdroj: mp3 320, bandcamp stream
Posloucháno na: mp3 player // PC + AKG K44, Sennheiser MX 475
VERDIKT: Povolený stisk zaťatých Švédů.

Enforcer mají zvláštní ambivalentní pozici na heavy metalové scéně, která rehydruje prastaré ingredience v kotlíku s vroucí krví divoké mládeže dneška. Své fans mají ve středněproudých davech přísahajících na božskost odvarů typu Sabaton i v ortodoxních zakoutích podzemních oldschoolových konzerv, mezi jejichž nášivkami najdete vedle starých heavy kultů i nejeden odkaz na podstatně říznější tvář 80. let. Kromě hudby to je i forma, jak se Enforcer prezentují - kůže, kov, kouř a tak dále -, co přitahuje pozornost z řad protichůdných táborů a udržuje kapelu na polštáři mainstreamu a podzemí zároveň. Vždyť i účast na nedávném turné s kapelami Municipal Waste nebo Toxic Holocaust o něčem vypovídá. Enforcer jsou ale každým albem krůček po krůčku hlouběji v srdcích té první skupiny a je otázka, jak dlouho to bude tolerovat ta druhá.

 

Kapelník Olof přiznává, že Zenith je nejambicióznější projekt, na kterém dosud pracoval. Za zády s Nuclear Plastem snad nelze mluvit jinak, když chcete obhájit 2,5 roku práce a zbytečnost v podobě španělské verze alba (no ty krávo!). Ambice nejsou hřích, ale kapely to s nimi často hrnou před sebou i za cenu různých úskoků nebo obětí. Nastolený trend, kudy Enforcer kráčí v posledních letech a co má příznivý vliv na účetní zůstatky, byl logickou volbou, jak dál a čemu přistřihnout křidýlka. Na Zenith tak více než kdy předtím vypadli z role neurvalost, animální divokost a tvrdost, tedy skoro všechny protiklady vůči chytlavosti a libozvučným útokům na kalhotky velikosti M a méně. Nezůstalo toho málo, ale z explozivní směsi zbylo něco jako navlhlá silvestrovská fontána.

 

“Jak můžete slyšet, mnohá klasická heavy metalová alba, u nichž se dá říct, že je každý uctívá, jsou neuvěřitelně pestrá a obsahují různé typy skladeb. Ale zdá se, že lidé zapomínají, že právě proto mají tato alba tak rádi. V současnosti se mnoho kapel, dokonce i těch starších, jakoby zaseklo v nahrávání alb o deseti skladbách, které jsou si tak podobné, že je po čase ani nedokážete rozeznat. Toto byl jeden z podnětů, jak udělat album spíše ve stylu starých žánrových klasik. V rámci toho je samozřejmě potřeba mít dobré skladby, takže jsme se soustředili vyloženě na ně a na to, aby byly chytlavé v každé své části.”

Olof Wikstrand pro Pinnacle Music

 

Z trnité cesty od záměru k provedení si Zenith odnesl nemálo šrámů. Všechna alba v malíku nemám, pozornými poslechy jsem častoval především Death by Fire a From Beyond, ale mám jasno v tom, co mě kdysi na Enforcer zaujalo nejvíc - agresivní tah na bránu, melodické proporce skladeb a archaická příchuť. Těmito elementy Zenith disponuje jen zčásti. Úvodní singlovka Die for the Devil evokuje nejvíc ze všeho satanistickou variaci na Def Leppard a stejně jako následující Zenith of the Black Sun oplývá vřelou chytlavostí, která se však příliš brzy zvrhává v otravnou vlezlost. Dvojice Searching for You a End of a Universe naopak patří mezi důvody proč setrvat, případně se i vracet. Opět melodické až na střechu, ale je z ní pěkný výhled, který snese i delší posezení. Mezi ně vložená balada Regrets měla být provokací všech ortodoxních metalistů, ale místo toho dopadla jako křečovitý pokus o ploužák, čili povadlý oplodňovák. Jistěže dávné vzory mají na svých albech vlhčené skladby tohoto typu, ale chce to v první řadě dobrý song a také mít na paměti, že kýč je špatný sluha a ještě horší pán.

 
 
Ne všechny položky na albu mám chuť hanit a poškozovat svým bezvýznamným názorem. Například One Thousand Years of Darkness je dobrá skladba i se svou uvolněnou náladou a béčkovými klávesami. Jistě se nebudete divit, že vychválím i vypalovačku Thunder and Hell, která nemůže být klasičtější (ten výbuch na konci!), ale prostě funguje. Závěr alba ale zase upadá do průměru, což mrzí zejména u nevýrazné Ode to Death, která určitě měla být epickým finále a vyvrcholením ambiciózní a zlomové desky. Snaha je cítit, ale k ohromení to nestačí a skladba proplyne až k temnotě na konci tunelu. Neslavně to vidím i s celou sbírkou, která chvíli baví, chvíli nerozhodně přešlapuje a někdy i leze na nervy jako papoušek opakující  věty, které nikdo nepotřebuje slyšet.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Victimer / 23.11.21 15:27

Dobře, já to chápu. Na druhou stranu konkrétně v mém případě žádné změny nejde čekat. Mám to na těch pseudouměleckých výlevech založeno. Naprosto rozumím, že to člověk vzdá už při verdiktu. Moje snaha je a vždycky byla být s konkrétní nahrávkou co nejblíž, a to jak tím jaká je kvalitou, tak i pocitově z ní. A to druhé velmi silně. A když člověk píše o více méně netradičních věcech, výsledek je takový jaký je. Je to o stylu, můj je tento, nelze ho vypnout a začít jinak. Na něčem (někom) jsem vyrostl a tak to je. Pseudoumělecký balast a to, že z recenze potom někdo nic nemá na tom nic nezmění. Jinému to zas přijde zajímavé. Já zas nemám rád ty obyčejně informativní recky, přijdou mi bezkrevné. Desku Kwade Droes vnímám jako necudnou, sprostou. A takový byl i záměr stylistiky článku. Nebo kdysi dávno Dimmu Borgir... působili na mě tehdy strašně arogantně a ta deska mi přišla špatná. Proto byla arogantní a špatná i recenze (taky jsem to schtytal :))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky