Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Echoes Of Yul (svůj název vysvětlují v rozhovoru) je polská kapela zaměřující se na atmosférické prožitky komplikovaných situací. Ač se při sledování určitého nástroje nebo efektu můžete zamýšlet nad jeho jednoduchostí, ve vzájemném působení odlišných prvků se skrývá promyšlená dějová linka originální trajektorie. The Healing si hraje s duševním panstvím člověka. Konejší stejně snadno, jako vyplavuje bolestné vzpomínky - těch metod má celou řadu a ví jak je použít. Vyrovnaný člověk by neměl mít problém objevit podivnou krásu desky, ale pokud by se k ní dostal někdo, kdo v nedávné době prožil citový šok, nemuselo by všechno dopadnou zrovna nejlíp. U mě je situace jasná, album si dopřávám naprosto bez limitu a nežádoucí účinky jsem zatím nezaregistroval. Jsem smutně šťastný z padajícího listí za oknem.

Nevím, co je Yul, odpověď se opět skrývá v rozhovoru, ale Echoes v názvu kapely má dvojí smysl. Jednak simuluje hřejivou spřízněnost kapely s naším webem, za druhé album The Healing vytváří dojem, jakoby bylo celé poskládáno z ozvěn. Odražené projektily zvuků se snaží útočit ze všech stran a sebejistě vybarvují potemnělou auru rozestřenou na koberci přede mnou. Hluboce ambientní nahrávka prorostlá mozaikou nástrojové chudokrevnosti je silně načichlá kouzlem Ulver, s podobným přístupem se snaží o logickou spolupráci všedních zvuků s elektronickými efekty, samply a živými nástroji. Nejdůležitější je atmosféra momentu rozestřená po celé délce alba. Tohle je takové druhé Lyckantropen Themes v jiném prostoru. The Healing je stejně geniální ve schopnosti vytvořit pocitový zážitek bez nutnosti opustit křeslo a sklenku těžkého vína.

Na jiných místech se klávesové doteky blíží funerální sladkosti Necrocockova ústavu nevšedních praktik a pocity se trošku posouvají do sfér, kde nechci být. Je to sluchové dobrodružství vytvářející vizuální představy na pozadí šeré stěny. Kompozice často mění tvář, po jemné hře náznaků se zčistajasna vyjadřují ostřeji, objevuji minimalistickou roli kytary a basy, která se lokálně podílí na vyjádření němých hlubin. Z ostatních živých vstupů silně působí studené tóny klavíru, které dávají uvěřitelnou autentičnost vlahé melancholii. Ta je prakticky všudypřítomná a neustupuje ani ve chvílích vzkříšeného napětí a dusné atmosféry rozehrané partie pokeru, při které amatéra bez lítosti svlékají z kůže. Je to těžké a přitom se u toho tak krásně relaxuje.

Základní podkres dávající všemu ostatnímu pocit pevné podlahy tvoří dlouhé zvukové plochy kláves, evokující rozjímání v lavici krematoria právě ve chvíli, kdy se zvolna zasouvají dveře katafalku. Z pocitů převládá ten, že už je po všem, ale přesto je těžké přetrhnout unikající spojení s milovanou osobou a načínat novou etapu bez ní. Monotónně se opakující melodie oživené ruchy udržují napětí, do kterého pronikají  vsuvky typu osamělých kroků, nárazu padajícího listu na dlažbu nebo tu a tam zazní jemný podkres zboostrovanou kytarou. Přítomno je i něco, co by mohlo být považováno za zpěv, ale nejsem si jist. Jde spíš o monology ztracené ve zvukové pustině bez možnosti být slyšen. Na hepy end se neblýská ani v závěrečné etapě, i když by poslední skladba The Better Days mohla něco podobného naznačovat. Těžká, přetěžká skladba rezonující neizolovanou elektřinou sice překvapí docela příjemnou a odlehčenou pasáží, ve které dostanou prostor nedušené struny, ale je to jen jako ojedinělý záblesk v bouřkovém oblaku. Tma si udržuje dominanci do samého konce a další světlo už nevidět. 

Možná zní divně, když o takové nahrávce mluvím jako o relaxantu a oddechové hudbě. Melancholie a beznaděj z ní jen čiší, přesto na mě opravdu působí veskrze uklidňujícím dojmem. Přisuzuji to pomalému tempu a jemné práci se stavbou subtilních melodických krajinek, dávajících důraz na atmosféru okamžiku. Album se skvěle trefilo do nastupujícího podzimu, kterému dělá schopného sekundanta.