Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Enslaved - Axioma Ethica Odini

EnslavedAxioma Ethica Odini

Sarapis10.1.2011
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC + bedny Genius
VERDIKT: I po mnoha posleších kolem mě „Axioma Ethica Odini“ proplouvá až na pár slibných zážehů netečně jako malá loďka, která čeří vodu jen v nepatrných vlnkách. Posádka by tak měla začít pořádně pádlovat, aby neskončila ve smrdutých vodách stagnace. Zatím to ještě celkem jde, ale kdoví, jestli to bude do budoucna stačit.

Neříká se mi to lehko, ale noví Enslaved jsou pro mě mírným zklamáním. Albu jsem dal hodně času, ale u všech ďasů, podobný prožitek jako z poslechu předchůdce se ne a ne dostavit. Nové skladby nejsou špatné, ale chybí jim onen bonus, který z dřívější tvorby dělal nevšední záležitost. 

 

Enslaved si to čím dál víc šinou do rockového prostředí, které kombinují s blackmetalovými postupy. Ve skladbách je více melodických vokálů a někdy mám pocit, jakoby se mi do přehrávače přichomítla poslední deska Audrey Horne. V tom ale jádro pudla není. Problém je zcela prozaický, na desce je málo nápaditých momentů. Málo (d)ušidrtících pasáží, které s člověkem zatřesou, až mu v hlavě zazvoní. Takových strhujících okamžiků, jaké můžeme najít na desce předcházející, je zde podstatně méně, byť "Axioma Ethica Odini" z "Vertebrae" zřetelně vychází. Například první song „Ethica Odini“ má složitější refrén, ale je to jen odvar dřívější invence. Dominantní kytarová vyhrávka v „Singular“ je sice zajímavým laškováním se stupnicí, ale výsledné vyznění mě nechává chladným. Následující pomalá skladba „Night Sight“ mě dokonce začíná svou utahaností poněkud otravovat. A tak při hledání toho nejlepšího se musím spokojit s maličkostmi. Příznačným příkladem pro tuto skutečnost je kraťounká „Axioma“, ambientní mezihra, která zvolna přejde do nejlepší skladby na albu „Giants“. „Axioma“ mně svou atmosférou i klávesovými rejstříky připomíná náladu Yearning a je náhlým politím živou vodou dosud nevýrazného materiálu. „Giants“ pak obsahuje vše, pro co jsem si Enslaved posledních let oblíbil a při jejím poslechu si říkám, pročpak to tak dobře nešlape po celou dobu desky. K vydařeným momentům alba ještě můžu připočítat závěrečnou poklidnější kytarovku „Lightening“, pro níž je umístění na závěr desky ušité na míru. Zbytek nahrávky však působí nemastně neslaně, na což nejsem u Enslaved vůbec zvyklý.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Sollozzo / 21.5.21 8:56

TFB dávám neustále šanci, ale nemohu si pomoct, tentokrát již Wilson pohnul azymutem moc doleva. Myslím, že vývoj mezi deskami SW vždy byl...i To the Bone se neuhnulo z Wilsoního standardu tak radikálně. Zmíněná Floydí epičnost mi je rozhodně bližší než Prince říznutý s Depešákama na TFB. Namlsán předchozími alby, od nové desky SW očekávám kopici emocí (aspoň 2 zimomriavky na album) anebo mistrovské (ale nemasturbanstké) výkony muzikantů (musí se dostavit pocit vlastní hudební méněcennosti :-) ). To mi na TFB chybí. Vím, ta sterilnost a chlad sedí do zamýšleného konceptu. Svým způsobem je to geniální, ale hudba má emoce vzbuzovat, ne je zakrývat (snad až s vyjímkou závěčné Count of Unease). Jinak opět zvukově naprosto vyjímečná deska a perfektní art work / koncept. Jsem zvědav, jak desku předvede SW naživo. Věřím, že to bude opět skvělý zážitek, ale stejně budu čekat, až budu doufat, že po zdrcující čtvrthodince s Ancestral přinese technik na podium stoličku a na plátně se objeví černé peří.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky