Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na recenzi je z mého pohledu nejtěžší začít a pak nějak smysluplně skončit. S tím začátkem to bývá tak, že buďto mě nenapadá nic, anebo toho mám na jazyku strašně moc a vnitřně bojuju s automatickým reflexem to všechno vypálit ven hned v prvním odstavci. Přesně to je případ nové desky The War On Drugs, což je kapela omotaná kolem solitéra Adama Granduciela, takové méně známé obdoby Briana Adamse. I když méně známé... Předchozí deska, kterou jsem mimochodem nepochválil tak moc jako tu ještě předchozí, tak ta předchozí deska z roku 2018 dostala za ten rok Grammy v kategorii Best Rock Album. Z toho jasně plyne, že mi nemáte věřit.

I přesto nicméně doporučuju se trochu prohrabat historií a začíst se jak do recenze alba A Deeper Understanding (2018, ZDE), tak do alba Lost in the Dream (2014, ZDE), které pro mě bylo zlomové a zásadní a určující a ... no však to znáte, když vás nějaká deska posadí na prdel. Prostě se mi líbila moc a líbí se mi moc dodnes. V těch recenzích se dočtete, na čem stojí muzika The War On Drugs, v čem je tak moc dobrá, v čem se to třeba minule nepovedlo tolik jako předminule a tak podobně. Dejte se do toho.

V pořadí páté album dostalo jméno I Don’t Live Here Anymore, vyšlo loni v říjnu na Atlantic Records a v řadě časopisů, včetně bašty levičáckého pominutí smyslů The Guardien, obsadilo pěkná místa v zúčtování s rokem 2021. U nás ne. Těžko říct proč, poslouchám ho prakticky od vydání a postupně docházím k tomu, že je dobré, místy hodně dobré. Možná prostě proto, že se mnohem víc podobá desce z roku 2014, je energičtější než jeho předchůdce, je v něm víc rocku a méně snů, i když těch si můžete přidat celou fůru jako bonus. Jde to snadno.

Pokud mě deska v něčem upřímně překvapila, tak v tom, jak snadno se poslouchá. Zní to možná banálně, ale když si vedle sebe vysázíte rozhodující argumenty, je to naprostý div. Nahrávka vznikala postupně během tří let v sedmi různých studiích, každý ze stálých členů kapely hrál na celý arzenál nástrojů, každý z obrovské dávky hostů k tomu přidal arzenál svůj vlastní, deska se několikrát míchala, masterovala, pak znovu přemíchávala, pak znova masterovala. Prostě porod v přímém přenosu. Přesto to dohromady funguje naprosto přirozeně a hladce, ani stopa po krkolomnosti, ani závan přešlechtěného kusu. V tomhle bodě se vlastně dají vystopovat dva hodně odlišné přístupy k desce, z nichž mám hodně zatěžko zvolit jeden, který by v mém případě dominoval nebo mi prostě jen vyhovoval.

Ten první je čistě hudební a posluchačský ve smyslu „užít si muziku a moc nad tím nebádat“. V tomto ohledu album funguje skvěle, dávkuje emoce v míře větší než malé, ale současně se v nich netopí, chvíli tlačí na pilu slušným rockovým nábojem, chvíli vykresluje fantaskní říši snů, v níž je báječné lenošit. Tohle je vlastně copyright Adama Granduciela, tohle on umí strašně dobře a naprosto se nedivím tomu, jaký věhlas a respekt si během posledních let získal.

Druhý přístup je drobnohled dovnitř alba, odhlédnutí od zastřešujícího dojmu skvělé muziky a zacílení na jednotlivé součástky a na to, jak je někdo dal dohromady. I tady to začíná skvěle a doporučuju začít počítat jednotlivé stopy, zvuky, plochy, syntezátory, Hammondy, mellotrony, vocodery a všechny další nástroje. Je to famózní přehlídka, kterou podrobně můžete nastudovat ZDE. Problém začne v momentě, kdy si to celé pustíte na trochu lepším zařízení, než jaké představuje mobilní telefon nebo autorádio. V ten moment vyleze na povrch dost zásadní přepálenost zvuku, jeho rozpad ve vypjatějších pasážích, jeho plochost a schopnost vás hodně rychle unavit. Nemusí to být nutně vaše kritérium, ale moje je. Je navíc dvojnásob, protože si v téhle době současně dopřávám v neřízené míře novou desku Crazy Horse, která je v tomto ohledu úžasná, a právě při porovnání s ní lze rychle dojít k závěru, že tady je něco špatně. Něco zbytečně, opět, opět špatně...

V mém případě je to limit, který ode mně odřezává velkou spoustu desek, které bych si jinak užíval naplno. Do auta, k práci, kulisa k umývání nádobí ... tam všude tohle album rezonuje a nemám problém šetřit superlativy. Ale představa, že bych si k němu večer sednul, hodně ho zesílil a fakt se zaposlouchal? To si bohužel představit neumím.