Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K Reveal nebo Reveal! mě pojí neviditelné pouto pramenící v odvěké náklonnosti ke špinavému bigbítu. Jakémukoliv držkopádnému brodění se v podzemí. Kromě něj to bude vrozená sympatie k tomu zvrácenému v nás, co se hodí vytáhnout jen někdy a blaze si to užívat. No a do třetice to bude radost, samozřejmě ta škodolibá, z vybruslení ze všeho toho sterilního bordelu kolem. Navíc stylem, který si člověk pamatuje a má k němu důvěru. Užívá si to.

Takže tu máme špínu, vrozenou zvrácenost a škodolibé pochechtávání se všem vyautovaným autistům. Když k tomu přidáme nadhled, smysl pro humor a krajně (ne)přístupnou sázku na začazený freestyle, stojíme tváří v tvář novince Scissorgod. Ta posouvá Reveal do kategorie pološílených pseudoumělců, kterým není nic svaté. S vytříbeným výběrem místa někde mezi kompostem a terasou pro smetánku. Pro plebs i hlavy pomazané. Pobyt s kapelou je rázem elegantním chcaním po stěnách s vizionářskými úmysly.

Scissorgod je třetí deskou souboru. Tou určující. Předchozí dvě mám rád, ale až ta třetí to definitivně rozstřihla. Protože je celou dobu rozevřená jako nůžky a když může, šmikne po koulích. Ty dvě předchozí byly dobré, ale nijak vyhraněné, speciální. Scissorgod speciální je. Je to víc rocková jak metalová deska. Je jiná, odvážnější a variabilnější. A víc než experimentální ji vnímám jako se vším všudy svobodnou.

Drze se křenící, sjetou i zvukově nestálou, navíc inklinující k netradičním řešením, řekněme klidně avantgardním. Kdo by čekal třeba decentní využití dechů? Nebo, že by to byly jen zrovna otevřené dveře z jazz klubu přes ulici? No to sotva. Kdo by doufal v zlomyslné zlomy nálad bez možnosti to vydýchat? Náznaky tu byly, ale... To zakázané ovoce bylo blízko a jeho čas dozrál až teď. Nastal jeho nevybíravý sběr.

Novinka Reveal je ušmudlaně šarmantní. Pořád v sobě má to disharmonické souznění s Negative Plane a nejbližším příbuzenstvem. Když už se kapela hýbe tímto směrem, je to vzájemné napojení evidentní. Ale je to jenom jedna z tváří, která se k nám v divém úšklebku křiví. Je tu čas na nervy šponující baladu (Decomposer), na hezky zkaženou hitovku, kterou si broukáte do zblbnutí (Harder Harder), noisy testovací proces ve Feeble Hearts, metal pro starochy (Down Through the Hole), nebo zahulenou dechovou sekci v závěrečné Coin Toss, kde už je možné asi všecko.

Já prožívám své největší blaho spolu s The Plot Thickens, což je taková prdlá směs Motorhead a Negative Plane pokropená výstřelky všeho druhu. Celkově jsou ale Reveal na sklonku roku 2019 především o špinavém a v temné noře dlícím bigbítu, který plasticky proměňují. Není to žádná plochá, natruc stlučená obůrka kolem hajzlu. Co song, to nová možnost si ulevit. Scissorgod je pro mě balzám. Jako pro vyjeveného floutka, kterému je dobře v kanále, ale je to hlava študovaná a snaží se mít rozhled. Od pohledu je to ale zmrd. Stojí bokem, na okraji společnosti, napřed je na přesdržku, ale pak si sednete a jste kámoši.

Podzemní gauneři Reveal se ze špíny nevyhrabali, zdi sklepního bejváku pořád páchnou, duše punkera ironizuje odkaz dnešní společnosti a krev na zemi je opravdová. Dnes je v tom ale ten nadhled a schopnost se nad to všechno povznést. A mít z toho očividnou radost. Kliky od všech dveří se netrhnou a pořád se luftuje. Že se mi Reveal nevlezli do výčtu roku 2019? I to se stává...