Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jak suše, sterilně a uměle působí obal nahrávky The Spark, tak stejně vyznívá i současná hudba Enter Shikari. Kapela je od minulého alba The Mindsweep zase o kousek dál a hlavně jinde od původního výrazu. Ovšem tentokrát mi ten xicht sedí víc než na zmíněné předchozí nahrávce.

Nejprve je dobré si ujasnit, kde se skupina aktuálně nachází. Dávná agrese pramenící s hardcorových postupů se již promítá jen do malého procenta alba a třeba na kytary se tu čeká celkem dlouho. A když už se těch boosterů dočkáte, jde spíše o rockový nádech, který třeba nádherně zdobí refrén The Sights. To stejné platí i o divokosti vokálu, který se tentokrát nese daleko častěji ve zpěvných plochách a skoro až chorálových sborech (hlavně klipovka Live Outside, jenže tam to sedlo kvůli konceptu skladby). Daleko víc se tu můžeme rozhovořit o elektronice, která je až neuvěřitelně pestrá.

Když už jsem tu zmínil onu pestrost, nezbývá než tohle hodnocení použít i na celou desku. Jakkoliv mi první setkání s nahrávkou přišlo jako zrada, protože se najednou moc zpívá (Airfield mě až vytáčela, ačkoliv finální bordelózní závěr se mi zamlouval) a ty agresivní kytary prostě nepřichází, tak čas ukázal, že se na to dívám asi ze špatného úhlu. Začal jsem poslouchat jinak a najednou se i přistihl, že si některé melodie nahodile broukám. Možná k tomu pomohl i poslech poslední desky Ulver, do které mi trvalo se prokousat, ale nakonec jsem byl uchvácen. Vlastně skoro stejným způsobem jsem vnikl i do The Spark. A možná bych mohl najít i několikero společných styčných bodů. Zásadní rozdíl je ovšem v tom, že Enter Shikari znějí výrazně veseleji. Samozřejmě krom vážnějších věcí, jakou třeba je výborná Rabble Rouser, u které při prvním kontaktu vážně těžko odhadnete její další průběh, protože ty zvraty jsou bombastické.

Rukopis kapely je přesto všechno tak nějak pořád stejný. Pořád jde o muziku s výrazně chytlavými refrény, pořád jde o texty tepající do aktuálních palčivých témat (inspirací prý byl např. Brexit, Donald Trump jako prezident a další frustrace) a hlavně o velice pestrou paletu zvuků, tónů a využitých samplů. Třeba trumpeta v Shinrin-Yoku je velice zvláštní, osvěžující a taková… jak to jen říct… osvobozující. Právě ty nečekané zvraty a pasáže protkané drobnými detaily jsou záležitosti, které mě na desce začaly jednak fascinovat a jednak bavit. Sice si vždycky postesknu nad absencí HC prvků, ale i třeba djentový štěk v posledně zmiňované skladbě tyto chmury lehounce zažehnává.

Je to zase o kus jiná deska, než kterou bych po posledních dvou albech čekal. Zároveň se neubráním pocitu, že současný zvuk skupiny odradí ty, kteří ctí dávné hity jako Destabilise nebo Sssnakepit. Novinka totiž mimo jiné výrazně čerpá v dávné elektronické hudbě a třeba The Revolt Of The Atoms je hodně inspirovaná Tainted Love v podání Soft Cell (a taky proto se mi furt v hlavě honí lehounké přirovnání k Perturbator). Kapela se prostě nebojí kombinací, experimentů, tvrdé elektroniky ani rock-popových průletů. Je tu řada křehkých zpěvů, orchestrací, stejně jako úderné breakdowny nebo řvané pasáže. Ty stopy hardcoru jsou nesmazatelné, jen to zní nějak víc dospěleji, víc vážně (hlavně poslední kus An Ode To Lost Jigsaw Pieces).  Zkrátka povedené dílo, ačkoliv meta A Flash Flood Of Colour je pořád vepředu. Na druhou stranu The Spark prostě bojuje na jiném kolbišti… a daří se mu.