Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud máte podezření, že jste se s touto ukrajinskou šalinou na našich stránkách už střetli, odkážu vás na pilotní díl víkendové rubriky Nedělní poslech. Vaše podezření je na místě, neboť právě tam jsme se lesního světa A Noend of Mine dotkli poprvé.

Dnes se za linkou číslo 12 vydám do zeleného porostu ještě o kus dál. Na malinko jiném místě si můžete přečíst rozhovor s hlavním mozkem A Noend of Mine Alexem Vynogradoffem a tady a teď jsou vám k dispozici řádky sumarizující mé dojmy z debutové nahrávky The Serenity’s Eve. Intimní a uzavřené album je zrádné jako jezinky za úplňku, protože mi nedovoluje překročit hranice subjektivity. Postupně mě nalákalo svůdným tancem melancholie až na samý okraj propasti, kde na nějaké objektivní důvody k záchraně jaksi není prostor. Takže se předem omlouvám, že budu mírně nekritický.

Jestli má The Serenity’s Eve nějakou achillovu patu, pak je to originalita. Vliv Wilsonových a Åkerfeldtových postupů a melancholických nálad je nepopiratelný, v některých momentech dokonce hmatatelný. Nicméně dostal jsem se do stádia, kdy je mi to jedno. Citace z alba Damnation, Wilsonův rukopis zdvihnutý z chodníku prázdné planety a použitý v živoucí zeleni potemnělého lesa, anathemovské rozjímání, stopy nálad typických pro Kauan...jistě bych mohl pokračovat. Fluidum, které doprovází album The Serenity’s Eve při každé cestě do mojí hlavy mi však nedovoluje dělat z toho vědu. Těch úniků do atmosféry této nahrávky jsem zcela dobrovolně absolvoval už tolik, že mě od dalších návštěv neodradí ani propadlá šalinkarta. Cítím se tu doma.

Objektivně vzato, nahrávka je sice hodně založená na atmosféře a dějem “mezi řádky”, nicméně jenom o tom to není. Nutno říct, že The Serenity’s Eve je také moc hezky zkomponováno a stejně tak zaranžováno. Křehkost akustických ploch je vkusně obklopena decentními klávesovými party, které často jen z dálky přihlíží, jak další nešťastník podléhá neodolateným svodům lesních divoženek. Album je veskrze komorní, ale vyskytne se také pár momentů, kdy se i v hustém porostu zvedne vítr v podobě elektrických kytar, nebo zbloudilý jazzman zmateně vystoupí o zastávku dřív a nezbývá mu než si teskně naposledy zajamovat.

Tempo a nálada nahrávky svádí ke spánku, ale je to uvolněnost sladká a nadýchaná, která povzbuzuje spíše snění než chrápání naznak, ačkoli se to nutně nevylučuje. Jsem v báječném rozpoložení, když mi The Serenity’s Eve dělá kulisu a jsem uvolněný, když se na poslech soustředím. Vzhledem k “nestabilní” původnosti některých pasáží nemůže být o absolutoriu řeč, ale to nic nemění na faktu, že mi album neskutečně sedlo a že si je poslechnu daleko raději, než mnohá jiná díla, která jsou třeba originální, ale postrádají upřímného ducha.