Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Promrzlé pláně a neprostupné lesy Sibiře nejsou jen místem divoké přírody a smutné minulosti Sovětského svazu, jsou též oblastí, která pod povrchem neznatelně ale statečně dýchá a bojuje o každý kousek slunce. Jedním z houževnatých klíčků, z něhož se pomalu stává pevný kmen, je kapela Below the Sun. V provozu od roku 2012 stihla zrealizovat debut Envoy (2015) a od letošního května má na kontě albovou dvojku Alien World, která se skrze stejně houževnatou distribuci dostala i na naši adresu.

Čtveřice maskovaných postav působí svými neměnnými výrazy nepřístupně a zlověstně a pokud se pustíte do pátrání po estetice jejich zatěžkané produkce, můžete očekávat, že se mrazivý efekt znásobí. Jako epicentrum svého zájmu si však Below the Sun nevybrali drsný naturel své domoviny, nýbrž oblast nepoměrně větší a ponurejší - totiž samotný vesmír. Nepochybná náklonnost ke koncepčnímu pojetí nahrávek se projevila už na prvotině Envoy, jejímiž drážkami bloudila polidštěná verze sondy Voyager 1, a letos Below the Sun v tomto duchu ambiciózně pokračují. Objektem pozornosti je tentokrát zapeklitý případ planety Solaris, který otevřel polský literát Stanisław Lem a který v šedesátých letech dost možná stál za masivní oblibou vodních postelí v ložnicích čtenářů sci-fi. Číst slavnou knihu pro docenění této nahrávky není nutností, ale když už se do toho dáte, určitě to neubere šťávu vaší představivosti.

Alien World není typickou doom metalovou deskou, Below the Sun mžourají i směrem k post metalu, sludge metalu a ještě než se v tom dočista ztratím a pohltí mě kašovitá pěna gigantického oceánu, tak podotknu, že klidnější momenty a pasáže rezonují post rockovými vibracemi. Bez ohledu na výpis škatulek je nutno říct, že kapela si své výrazové prostředky dobře hlídá a skladby drží pohromadě. V tradici zmíněných stylů, která je pro všechny plus minus společná, pracují s atmosférou skrze střídání klidných pasáží s hutnými a agresivními vlnami tsunami. Meditativní oblasti postupně zvukově bobtnají, aby gradovaly ve vypjatých momentech enormní zátěže a po všeobecné devastaci se zase vracejí, jako zhmotněné vzpomínky nešťastných hrdinů Lemovy knihy. Below the Sun mají moje sympatie za to, že skladby nejedou podle jednotné šablony, která často podobně laděné nahrávky sráží na úroveň opakujících se variací téhož. Alien World je navzdory ujasněné stylové příslušnosti nahrávkou barvitou a svěží. I když například skladbě Giant Monologue dominuje jedna v podstatě primitivní melodie, výstavba songu, jeho gradace a nálada nepřipouští žádné pochyby. V kontextu alba a jeho knižní předlohy už vůbec ne.

Nejraději mám na albu pasáže, v nichž kapela buduje základy. Většinou jde o již zmíněné meditativní chvíle, založené na jednom motivu, který je rozvíjen a zahušťován dalšími prvky. Kytarové vyhrávky jsou porůznu zefektované a zvukově modifikované. V této oblasti jsou Below the Sun silní a invenční, v každé skladbě je minimálně jeden motiv, který by se dal poslouchat pořád dokola bez omrzení, zejména díky dobře promyšleným a načasovaným aranžím. Jediné, na co jsem si nedokázal zvyknout, je bubeníkova potřeba neustále tyto pasáže komentovat pleskáním přes kloboučky činelů. Invence mu v této činnosti totiž trochu chybí.

Below the Sun si zvolili náročný terén pro své výpravy, ale díky kvalitnímu vybavení a pečlivé přípravě neklopýtají. Hodinka s Alien World je poutavá a odvádí pozornost od pozemské reality k oceánu plnému otázek. Na jednu z nich mám odpověď už teď - ano, toto album si rozhodně zaslouží pozornost.