Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Enthroned - Pentagrammaton

EnthronedPentagrammaton

Bhut20.5.2011
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: PC, Accord 2.1 SW 1800 EU, 2x13W + 1x30W
VERDIKT: Deska "Pentagrammaton" se stala logickým nástupcem alba předchozího, které se jmenovalo "Tetra Karcist" a dosáhlo velkého úspěchu. Není divu, že se tedy nová deska nese ve stejném duchu.

Po třech letech se ozývá belgická smečka ENTHRONED s další výbornou fošnou. Nová deska nese název "Pentagrammaton". Stala se logickým nástupcem alba předchozího, které se jmenovalo "Tetra Karcist" a dosáhlo velkého úspěchu. Není divu, že se tedy nová deska nese ve stejném duchu. Posluchači se opět dopřeje několik různorodých pasáží vyplňující drobné mezery v jinak nekompromisní smršti nářezu. Hudbě se dopřálo kvalitní péče a tak zvuk linoucí se z reproduktorů má příjemný čistý potenciál. Hudebníci se též nachází na vyspělé úrovni svého hráčského umu. Nejedná se tedy o žádný kýčovitý materiál. Však také proběhlo několik personálních změn. Do sestavy se navrátil kytarista Nerath Daemon, který kapelu opustil v roce 2004. Za bicí soupravu usedla nová tvář v podobě Garghufa, který tak vystřídal Ahephaima. Ale zpět k hudbě samotné. V hudbě je použito několik efektů, které zajímavě doplňují celou mozaiku alba. Tyto efekty ovšem pro někoho můžou působit celkem dosti nestravitelně a zbytečně, jako útěchu můžu říci jen to, že se jich na desce příliš mnoho nenachází. Spíše opravdu jen tak lehce dobarvují atmosféru. Hlavním stěžejním prvkem alba zůstává dravost hudby. Její tempo se podobá vroucí krvi a navozuje atmosféru žhnoucího inferna. Jsou však i okamžiky, kdy žár o něco pohasne a posluchač má tak možnost si na chvíli oddychnout a více se zaposlouchat do případných melodií. Aby se tyto momenty lépe rozpoznali je nutné album poslechnout vícekrát. Ne, že by bylo náročné na poslech, ale jisté chvíle zkrátka vykrystalizují až po nějakém čase. 

 

Úvod do nové desky vytváří jakési intro, které celé album nenápadně pomalu rozjíždí. S druhou skladbou přichází první smršť vhodná pro mlácení hlavou v rytmu hudby. Třetí píseň se zdá býti obdobně laděná. Chvílemi však zvolňuje do středního šlapavějšího tempa. Čtvrtá Ornament Of Grace se stává jednou z nejlepších skladeb na celé desce. Má trochu řekněme orientálnější začátek s pomalejším tempem. Zhruba po jedné minutě své délky zrychli v tvrdý nátěr, který je střídán několika pestrými pasážemi. V pátém kousku dojde kolem druhé minuty k malému uvolnění. Dalším charakteristickým rysem tohoto songu jsou chorály nesoucí se v pomalé rychlosti. Šestka začíná pomalu, záhy se rozjíždí v o něco rychlejší běs. Jedná se opět o celkem pestrou, různorodou skladbu s různými kytarovými vyhrávkami. Po sedmé živější, údernější pecce a osmé neméně zběsilé a divoké střele přichází totální uvolnění. Devátá Ad Te Clamamvs Exsvles Morvua Liberi zasluhuje označení intermezzo. Ke slyšení se nabízí pouze podivné zvuky s mrazivou atmosférou. Následuje nejdelší a jedna z nejlepších písní na albu. Unconscious Minds je velmi pestrá skladba. Pomalu rozjíždí své black metalové útroby, aby pak mohla ve svém středním tempu rozsekat vše, co jí přijde do cesty. Těsně po čtvrté minutě nástroje takřka utichnou, slyšet je jen vyhrávání kytary a bicích. Po minutě a půl dlouhé odmlky skladba znovu nabírá na síle. Následuje povedené sólo. A teprve v čase šest minut třicet sekund se opět navrátí do dříve nastolených kolejí. Parádní záležitost. Závěr desky vytváří neméně povedená pecka Behemiron, která jistě zapříčiní u některých posluchačů nemalé mlácení hlavou, nebo chcete-li headbangers. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky