Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pročítám dobovou recenzi posledního studiového počinu kapely Žrec a zjišťuji, že je to plus minus pár dní přesně pět let od jejího vydání. Vlastně stejnou dobu trvalo skupině dát dohromady nový materiál, ale nevykládejte si to špatně. Kapela procházela složitým obdobím, kde kartami zamíchalo zejména personální oddělení. Vlastně ani v současnosti nelze stoprocentně hovořit o definitivním ustálení ansámblu. To říkám proto, že post vokalisty je stále otevřený a Žrec tak stále hledají vhodného kočovníka.

Aby se náhodou nerozšířilo povědomí o tom, že kapelu postihl exitus a taky, že už jí na slinu neodkladně přicházely chutě vydavatelské, stvořili alespoň toto EP. Minialbum má název Klíč k pokladům a ukrývá v sobě vlastně jen tři skladby plus intro, které je nápaditě pojmenované jako Uvedení. Stopáž skladeb pak zaručuje přeci jen delší poslech, než se může zprvu o takto představeném počinu zdát.

Minulé Paměti ukázali skupinu v dobrém světle. Deska se stala velmi zásadní a řekl bych dospělou, jelikož forma folk metalu na ní předvedená měla ucelený a vážný výraz. Velká pak byla očekávání, co přinese následující dílo. Varianta minialba, nebo chcete-li EP, pak nabízí možná netradiční kreace kapely mimo nastolený směr, jenže u Žrec to vidím trochu jinak. Cítím jisté opatrné nakračování zas o trochu jinou cestou, než kterou jsme mohli tušit z dřívějška. Nyní se muzika choulí do větší vážnosti a navzdory skočnému folku (jak je všeobecně vnímán) jde o daleko zádumčivější podobu. S tím jsem měl zprvu trochu problém, protože jsem neustále hledal jakýsi výrazný motiv a po prvním poslechu mi v hlavě zůstal jen refrén titulní skladby. Hudba se tak noří více do spleti vážných a složitých nálad. Juchat se vážně nebude. Na druhou stranu postrádám vzletnějších rockových pasáží, kterými byly ozdobeny skladby Vítr na polích, Bída, Smrt a mráz apod.

Do toho všeho se dá ale dostat. Posluchač pochopí novou tvář a pak začne hledat útočiště u jednotlivých nástrojů, kde nelze nevyzdvihnout kytaru s bicími. Bicí mají zajímavý zvuk, který jsem již dlouho neslyšel, přičemž se mi velice zamlouvá. Přijde mi hřejivý a krásně čitelný, takže veškeré vyhrávky dobře vynikají. Stejné bych mohl říct i o kytaře. Jen ta basa mi vážně nelahodí, zvláště v pasážích, kdy hraje jen ona a bicí. Dále ubylo houslí a přibylo flétny… za mě škoda, já radši housle. Nicméně charakteristicky zamyšlenější zvuk nahrávky žádá pro jisté melodie spíše jiný hlas, než můžou vyloudit housličky. A když už jsme u hlasu, nezbývá než zmínit samotného vokalistu. Tím se dočasně stal Styrbjørn, frontman Tears Of Styrbjørn. S jeho barvou jsem měl zkraje potíž, prostě jsem ji opravdu těžce přijímal, ale časem si to nějak sedlo, nebo jsem si zvykl. Každopádně jeho čistý vokál hraje výraznou roli v klíčových momentech jednotlivých skladeb (zpívané jsou ostatně jen dvě). Ovšem občas jsou tu pasáže, které mi přeci jen nějak nelezou dobře do uší.

Žrec si určitě dali záležet, je to znát na bohatších kompozicích a promyšlenějších partiích písní. Sice občas tlučou jednoduchý rytmus, ale tím stále odkazují směrem k žánru, pro který se kdysi rozhodli. Určitě musím vypíchnout zvuk nahrávky, který je suverénní a vážně pěkný. Vážnější rozpoložení celkové nálady je zajímavé a ve výsledku podmanivé. Ta chvíle poslechu je pak taková jiná, zvláště, když se věnujete čistě jen poslechu a neděláte při tom něco dalšího. To se vám pak ty drobné detaily vytratí. Vrátka pro příští velkou desku jsou otevřená, ovšem její podobu si netroufám odhadovat. Už jen kvůli tomu, jak jinak EP zní oproti dřívější tvorbě. Je to jiný výraz, nikoli však špatný, chce to jen si zvyknout a nasát tu tajemnou atmosféru, kterou nahrávka má. Nečekal jsem podobné vyznění, ale rozhodně nejsem zklamaný, naopak, podobnému vývoji fandím. Uvidíme, co přinesou časy budoucí.