Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Belgické black metalové zasloužilce není třeba nijak představovat. Předpokládám, že každý, kdo se otřel o black metal, setkal se i s ENTHRONED. „Sovereigns“ je jejich desáté album a ukazuje kapelu v tom nejlepším světle. Vím, že se mnou nebude souhlasit každý, kdo pamatuje jejich desky z devadesátých let a želí odchodu dlouholetého frontmana Lorda Sabathana, který byl poznávací značkou ENTHRONED po 13 let. Každá podobná změna bolí a mnohdy kapelu i položí. Poslední desky ENTHRONED sváděly k pocitům úpadku i přes nespornou kvalitu, přesahující i ta kultovní alba jako „The Apocalypse Manifesto“. Pamatuju internetové přestřelky i obhajoby fans z posledních let a tak doufám, že nové album „Sovereigns“ uspokojí větší část fans než „Obsidium“.

Funkčnost intra „Anteloquium“ je zpochybnitelná. Myslím, že začít hned následovníkem „Sine Qua Non“, dostala by deska daleko větší koule. Nicméně ani úvodní song nenabízí to nejlepší z alba i přes fakt, že je vynikající, libující si v moderní podobě black metalu. Tedy těžké rify, zahuštěná atmosféra a okultno, které mě začíná lézt krkem pro jeho všudypřítomnost. Ne každému se podaří znít uvěřitelně, ale ENTHRONED nedají ani na vteřinu důvod k pochybám, že vaří z vody. „Of Feathers and Flames“ je jasný hit, který způsobí, že vás má kapela v hrsti. Pak prostředek desky v porovnání se zbytkem mírně stagnuje, aby s „The Edge of Agony“ přišlo to nejlepší z novinky.

Tato čtveřice vás nenechá vydechnout. Jednou vás dusí silnou melodikou, jinde až orientálními postupy či blasfemickou zběsilostí. Zmiňuji-li melodiku, nebojte se podbízivosti a líbivosti. „Sovereigns“ je deska extrémní a mnohdy až death metalová. Pánové na své desáté desce přichází ve vrcholové formě, což není divné s ohledem na dvacetiletou existenci. Spíš mě zaráží, jak současně a svěže zní i po takové době. Vliv na to zřejmě má i personální vichřice a nová krev - tlučmistr Mentor, který je rychlý i technický na vysoké úrovni, či nový strunista ZarZax. S ním má ENTHRONED nyní v sestavě tři kytary. Nicméně si nemyslím, že tuto výhodu využívají pánové naplno a jako důvod vidím spíš chuť Nornagestovu věnovat se více vokálům a zároveň nechuť opustit sólovou kytaru.

Jak jsem už napsal, novinka je většinou velice rychlá. Do středních poloh se sice skáče často, ale jen pro ozvláštnění řezby, která pak krásně vyzní v celé krutosti. Můj osobní favorit je závěrečná jednoduchá zběsilost „Nerxiarxin Mahathallah“ s death grindovým prostředkem, kde se dočkáme i krátkého, ale o to úžasnějšího vstupu hlubokého growlu.

ENTHRONED po dvacetileté existenci přichází v životní formě, což opakuji, a spoustu svých souputníků nechávají daleko za sebou. Takhle si představuju legendu a ne vyčpělou hydru, která už jen čerpá ze slavné minulosti, jak je v posledních letech častým jevem mezi předními interprety napříč žánry.