Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Enthroned - Sovereigns

EnthronedSovereigns

Garmfrost22.4.2014
Zdroj: mp3, promo od kapely
Posloucháno na: Sencor SFP 6260, Audio-Technica CK S50; Philips MCD183
VERDIKT: Pro neuvěřitelnou vypalovačku „Nerxiarxin Mahathallah“ se stala nová fošna belgických star ENTHRONED závislostí. Samozřejmě není novinka jen o jedné skladbě. ENTHRONED po dvacetileté existenci přichází v životní formě, což opakuji, a spoustu svých souputníků nechávají daleko za sebou. Takhle si představuju legendu a ne vyčpělou hydru, která už jen čerpá ze slavné minulosti, jak je v posledních letech častým jevem mezi předními interprety napříč žánry.

Belgické black metalové zasloužilce není třeba nijak představovat. Předpokládám, že každý, kdo se otřel o black metal, setkal se i s ENTHRONED. „Sovereigns“ je jejich desáté album a ukazuje kapelu v tom nejlepším světle. Vím, že se mnou nebude souhlasit každý, kdo pamatuje jejich desky z devadesátých let a želí odchodu dlouholetého frontmana Lorda Sabathana, který byl poznávací značkou ENTHRONED po 13 let. Každá podobná změna bolí a mnohdy kapelu i položí. Poslední desky ENTHRONED sváděly k pocitům úpadku i přes nespornou kvalitu, přesahující i ta kultovní alba jako „The Apocalypse Manifesto“. Pamatuju internetové přestřelky i obhajoby fans z posledních let a tak doufám, že nové album „Sovereigns“ uspokojí větší část fans než „Obsidium“.

 

Funkčnost intra „Anteloquium“ je zpochybnitelná. Myslím, že začít hned následovníkem „Sine Qua Non“, dostala by deska daleko větší koule. Nicméně ani úvodní song nenabízí to nejlepší z alba i přes fakt, že je vynikající, libující si v moderní podobě black metalu. Tedy těžké rify, zahuštěná atmosféra a okultno, které mě začíná lézt krkem pro jeho všudypřítomnost. Ne každému se podaří znít uvěřitelně, ale ENTHRONED nedají ani na vteřinu důvod k pochybám, že vaří z vody. „Of Feathers and Flames“ je jasný hit, který způsobí, že vás má kapela v hrsti. Pak prostředek desky v porovnání se zbytkem mírně stagnuje, aby s „The Edge of Agony“ přišlo to nejlepší z novinky.

 

 

Tato čtveřice vás nenechá vydechnout. Jednou vás dusí silnou melodikou, jinde až orientálními postupy či blasfemickou zběsilostí. Zmiňuji-li melodiku, nebojte se podbízivosti a líbivosti. „Sovereigns“ je deska extrémní a mnohdy až death metalová. Pánové na své desáté desce přichází ve vrcholové formě, což není divné s ohledem na dvacetiletou existenci. Spíš mě zaráží, jak současně a svěže zní i po takové době. Vliv na to zřejmě má i personální vichřice a nová krev - tlučmistr Mentor, který je rychlý i technický na vysoké úrovni, či nový strunista ZarZax. S ním má ENTHRONED nyní v sestavě tři kytary. Nicméně si nemyslím, že tuto výhodu využívají pánové naplno a jako důvod vidím spíš chuť Nornagestovu věnovat se více vokálům a zároveň nechuť opustit sólovou kytaru.

 

Jak jsem už napsal, novinka je většinou velice rychlá. Do středních poloh se sice skáče často, ale jen pro ozvláštnění řezby, která pak krásně vyzní v celé krutosti. Můj osobní favorit je závěrečná jednoduchá zběsilost „Nerxiarxin Mahathallah“ s death grindovým prostředkem, kde se dočkáme i krátkého, ale o to úžasnějšího vstupu hlubokého growlu.

 

ENTHRONED po dvacetileté existenci přichází v životní formě, což opakuji, a spoustu svých souputníků nechávají daleko za sebou. Takhle si představuju legendu a ne vyčpělou hydru, která už jen čerpá ze slavné minulosti, jak je v posledních letech častým jevem mezi předními interprety napříč žánry.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky