Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Album Back To The Front nám loni proklouzlo mezi prsty a u kapely tohoto formátu by bylo hříchem se o něm aspoň dodatečně nezmínit. Entombed A. D. sice nejsou ta původní chátra, která chrastila řetězy už někdy od roku 1989, ale jako její přímý nástupce se pokouší nést posešívaný prapor vpřed do smělé budoucnosti. I když nemám celou jejich diskografii v malíku, myslím si, že se své dosavadní cestě nezpronevěřili. Někdo sice může brblat, že bez Alexe už to není ono, ale upřímně - tahle deska zní dobře a dokáže potěšit.

Poté, co došlo k rozkolu mezi hlavními aktéry kapely Entombed, se křikloun Petrov sbalil, stáhl s sebou povolný zbytek a pod obměněným jménem pokračuje dál jako Entombed A.D.
Loni v létě vydali první desku a ta hovoří srozumitelným dialektem - stylově se nic měnit nebude, stará láska je příliš silná, pořád nerezavá a lidi mají stále žízeň. Víra v přímočarou nakládačku ani na jednom břehu neuhasla.

Back To The Front – nelze než souhlasit. Kapela je pevná v kanadách, s jistotou a vyžadovaným respektem ukazuje svoji letitou tvář, kterou ošlehaly plameny všech pekel. Nosná myšlenka je taková, že linie přes všechny problémy pokračuje a kdo má hlad, bude nasycen.

Podladěný rock'n'roll se dobře poslouchá, pohodářské, nepřepálené tempo drkotá po dlažbě z puklých lebek a z kárky občas vypadne zaprášené sólo. O to, aby zvuk nepůsobil jako hřeby do hlavy, se stará tučná basa, která svojí hmotou tlumí úmyslně neučesaný projev kapely. Necítím z toho žádnou falešnou pózu, spíš to vypadá, že chlapíkům je jedno, jestli je bude někdo poslouchat. Jim jde o zábavu a důvod sejít se ke ztrestání několika lahváčů. Flekaté džíny je zbytečné prát a berme to jako svým způsobem punk.

Realita může mít kořeny jinde, to ovšem nebrání ponechat si přeleželý, mastný účes a ráno přivítat mocným chrchlem do trávy. Ze stejného důvodu by bylo naivní čekat nápor nabubřených aranží. Právě naopak, hudba se hrne špinavým proudem vpřed a neohlíží se po utonulých. Je nabíledni, že mluvit o nějakém vývoji nebo posunu je zbytečné. Zkraje mě spíš strašila obava z toho, že už to nebude jako kdysi. Že se kapela bude chtít vlichotit silnějším příklonem k melodiím a čistější produkci. Jak se mi ulevilo, že to tak není! Entombed A.D. se drží svého kopyta, protože ví, že to umí dobře na jeden způsob. Bubeník mlátí stylem znuděného fachmana, který se těší na cigáro, a příliš živo není ani u ostatních nástrojů. Bručení medvědů zavání líným přežráním a nerudný řev krotitele bezpečně uzamyká porouchaný zámek ve dveřích zkušebny.

Skoro vše zůstává při starém. Vůně zvětralého piva, otřískané nástroje v rukách a nehynoucí láska k jednoduše podanému rock'n'rollu pod ostřím kosy.