Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ač nepropadám silvestrovskému bláznění a neliju do sebe od rána alkohol, pro dnešní den jsem zvolil trošku zvláštní kousek, se kterým se už nějaký rok potýkám. Věc se má takto. Chci-li mluvit o něčem podobném věčné blaženosti a nepozemských orgiích, nelze tak složité myšlenky vysvětlit větou jednoduchou, ba ani košatějším souvětím. Množina slov podobná košaté koruně statného jilmu je stále jen malou snahou o přepis reality. K podání něčeho alespoň blízce příbuzného je buď člověk předurčen a slova plynou sama až je z toho úhledný odstavec slovních perel, anebo by se do podobných vod vůbec neměl pouštět.

Osobně se v případě Ephel Duath za osobu nejpovolanější nepovažuji, ale nevím jak jinak se s Vámi podělit o něco tak dosud neslyšeného, jako je jedno z posledních děl těchto Italů. Navíc do podobné práce se nikdo nehrne, tak co už včil. Veškerá slova beztak budou marná, protože hudba Ephel Duath slovy popsat nelze a tak se smiřuji s tím, že jsem jen reklamním agentem nevalné pověsti, obchodním cestujícím druhé kategorie, který má poreferovat o produktu excelentních vlastností a je si vědom své vlastní nedokonalosti.

Pain Necessary To Know z roku  2005 dělá čest svému jménu, bolí tak, že zpocenou rukou ždímete ovladač od přehrávače, a stokrát si umiňujete „teď už to fakt vypnu, jen ještě co se ozve po té basové eskapádě…“. A tak trpíte jako zvíře, po nakouknutí za jeden roh jich spatříte dalších deset a je vám jasné, že nemáte sílu nenahlédnout i za ně. Takto postupně se člověk asi poprvé propracuje touto šíleností, aby poté zničeně odpajdal do koupelny a buď si řádně pustil žilou až do sladkého nevědomí anebo se oholil. Druhá varianta budiž začátkem nového muže (ženské prominou). Člověka sebejistého, s hladkou bradou vonící drahou kolínskou, v černém kvádru bez kravaty, připraven vyrazit do slunných ulic na první svobodné presso s mlékem a hnědým cukrem. Styl, nedbalá elegance a svůdný úsměv s nepatrným otlakem náustku oblíbené lulky na spodním rtu. Sbalit krásku, pomilovat se s ní a večer rychle do zatuchlého klubu perlit svůdný metaljazz.

K neuvěření, co je člověk schopen vidět, když tohle slyší.

Již se setmělo. Strunné exhibice jazzových šoumenů, líný kouř pod lucernou a opocené cihly starého lokálu. Ve stínu násilněného klavíru sedí nehybná postava, náhle vstává a zvěrsky vše ničí svým zoufalým řevem, mlátíce do strun jako hustá máňa. Chvíli je to boj kdo z koho, hluk je otřesný, ale stále není vítěze. Snad jen hrstka šokovaných posluchačů zvolna ztrácí nevěřícný výraz a přijímá hostii z rukou kapelníka, který vypadá, že v životě nic jiného nedělal. Se samozřejmým úsměvem rozdá oplatky, pokloní se a vrací do kakofonie zvuků vložit zdánlivě zbytečný basový trylek. Bubeník vyznávající filosofii náhody střídá údery s autoritou mistra, naprosto mu věřím, že ví co dělá a nejde o nárazové záchvěvy Parkinsona.

Ty výrazy, tak nad věcí, vše sesumírované proč a kde. Ví, že jsou jen stěží nahraditelní a smrt jednoho znamená konec celé šou.

Pro naprostou objektivitu je třeba říct, že ne každému bude dopřáno prohlédnout cigaretovou mlhou skrz a uvidět genialitu ve vší počestné nahotě. Ani já k cíli ještě nedošel, zato zdecimován náročností poslechu mám problém se spánkem a stolicí. Jedno nepřichází, to druhé už ani neodchází. Pídím se jedním stinným koutem k druhému a pomalu hledám finální variantu. Prozatím mi nezbývá než se spokojit s tím, že album poslouchám po etapách. Vždy si vyhlídnu nějakou pasáž, pokochám se a raději vypnu dřív, než mi harmonii přeruší zcela jiný příběh naroubovaný na právě zdolaný kus.

Zgrilován neustálým žárem avantgardního grilu začínám sám sobě vonět. Nasadím tepláky, vytahanou flanelku a zasmrádlé podpaží skropím Pitralonem po otci. Vypnuté stereo mlčí a hrozí možností dalšího hluku. Ne, dnes už ne. V televizi dávají zábavný pořad To byl hit se spoustou šoumejkrů, u kterých si trošku zpravím vkus. Ale vrátím se. Čeká mě ještě dlouhá, avšak krásná cesta. Cesta mnohavrstevnou Itálií, kdy za každým rohem voní jiná pizza.