Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kylesa, Mastodon, Black Tusk, Red Fang, Baroness, High On Fire, Torche a mnoho dalších bleděmodrých kopií. Jednou víc stoner, jednou víc sludge a doom, jednou víc chytrosti a progrese. Někdy groove naplno a přímočaře, někdy metalová tvrdost, jindy závan rocku a většinou obálky jak od zlého Muchy a vousy jak od ZZ Top. Jestli se v tom všem ještě vyznáte, máte můj obdiv, protože i když jsou právě tyhle kapely a styly my cup of tea, začínám se ztrácet.

Black Tusk bych nerad ve výše uvedeném sledu označil jako nějaká béčka, ale pravdou je, že v mém osobním žebříčku jim ty nejvyšší příčky nikdy nepatřily a vždycky jsem je bral spíš jako takovou sympatickou kapelu ve stínu těch lepších a možná i jako takovou jednodušší Kylesu. Což je určitým způsobem myšlenková zkratka, přiznávám, ale jsem starší člověk a zkratky začínám mít rád. Spojitost s Kylesou aktuálně stvrzuje i basák a vokalista Corey Barhorst, který vyměnil logo na dresu někdy v roce 2014 a obsadil tak uvolněnou pozici po předčasně zemřelém Jonathanu Athonovi. 32 let není moc, minutu ticha prosím.

Nová deska nabízí těch minut skoro pětatřicet a pro ticho na ní místa není ani trochu. Jakkoliv neoplývám dokonalou znalostí všeho, co kdy Black Tusk vypustili a vydali, troufl bych si novou desku označit jako jednu z nejpřímočařejších ze všech. Současné trio si nekomplikuje život a sází jeden groovy song za druhým, výborně do toho kombinuje vokály, občas roztančí rock’n‘rollem ve stylu švédského kostitřasu Entombed (Desolation in Endless times), na jednom místě to zavane nádechem punku (Punkout) a při tom všem se často ani nepřelezou tři minuty a hrne se to na další položku playlistu. Rychlost, drajv, energie, nepříčetný pohled. Má smysl dodávat něco navíc?

Určitě má. Jednak to, že výhodou toho všeho je snadná přístupnost desky a její vysoký posluchačský potenciál, který především v první polovině alba utáhne každého na vařené nudli. Druhak potom to, že všechno snadné a hezké časem šedne a že „Pillars of Ash“ velmi rychle ztrácí - přímo úměrně s časem, s počtem poslechů, s náročností fanouška a jeho touhou po něčem trochu méně provařeném, ale třeba i v rámci desky samotné, protože s ubíhajícími skladbami dochází dech i jim (Still Not Well, Blak Tide a je jich víc). Neboli lze velmi snadno dojít k přesvědčení, že nápadů je poskrovnu a že jejich neustálá recyklace nefunguje do nekončena.

Ve výsledku mám potom pocit, že „Pillars of Ash“ sice zaujme, ale především žánrové fanoušky a ani ty vyloženě nenadchne. Není toho na albu málo a zrovna my tady ve středu Evropy bychom mohli a měli tiše klonit hlavy, neb na něco podobného stále nemáme protiváhu, ale v kontextu scény (a klidně i té jen žánrové) toho moc rozhodně není. Prostě žánrovka, no more, no less.