Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na okamžik, kdy jsem postával před brněnským Faválem a těšil se na večer s EPHEL DUATH, se zapomenout nedá. Stačilo, abych přes stěny klubu zaslechl zvukovou zkoušku těchto šáhlých artistů a huba se rázem slunila od ucha k uchu. Co jsem tenkrát slyšel, to bylo maximum muziky jen tak z voleje, dobrý večer - tak jsme tady, zvuk by ušel, za hoďku to spustíme. Lahodná krátká textovka všem příchozím. 

Čas pokročil, pokročila i kariéra EPHEL DUATH a stará sestava je čert ví kde. Z italské partičky mladých umělců a postaršího strýce za bicí soupravou, je nyní mezinárodní kolektiv přátel srocený kolem mileneckého páru Tiso - Crisis. Prvním společným projektem nového složení bylo předloňské EP "On Death and Cosmos", které ve mně vyvolalo jen pocity mdlého pokusu o restart. Dostalo se mi rozmělnění a nevýrazné avantgardy, až příliš daleko od skvostů sbírky, jakými jsou alba "The Painter's Palette" a "Pain Necessary to Know". Slabé, tuctové, bez chuti a zápachu. Zbyly jen otázky. Ta hlavní zněla asi takto - kam se poděla ta původně extravagantní poloha? Neříká se to snadno, ale vypadá to, že byla rozlepena na dílky a složena zpět v obyčejnou kostku, která mohla pobavit jen strádající avantgardisty. Ovšem proč hned lámat hůl? EPko bylo testíkem nové sestavy, období, kdy bylo potřeba vše seřídit. Počkejme si.

Dnes už seřízeno je, ale kapela tak trochu zapadla, to je fakt. Novinka z EP víceméně vychází, je ovšem znát, že vrávorání má tendenci stát se znovu pevnou chůzí. Daří se to ovšem jen částečně. Škoda, že dnes EPHEL DUATH svou netradiční krmi neposouvají nikam dál. Aktuální stav prezentuje kapelu jako težce stravitelnou hmotu, která se převaluje ve své vlastní ztuhlosti. Pokud jsem schopen jít s kapelou proti proudu a scházet dolů pod povrch, očekávám, že budu maximálně zabaven, protože samo prostředí mě svádí spíš k útěku zpátky na vzduch. Ale zůstávám spíš v rozpacích. V rozpacích z důkladné propracovanosti, která mě sice chytá za smysly, ale nemá sílu fungovat po celou dobu. EPHEL DUATH neumírají, jsou pořád s námi, ale jejich momentální forma mi říká pramálo.

Albu opět dominuje David Tiso a jeho jazzové automatismy v syrové metalové konstrukci. Znovu je tu nahrávka postavená na jeho skvostné technice a daru proměňovat hudbu v nevšední záležitost. Vokál je hozen jiným směrem, což je pochopitelné. Za mikrofonem stojí uřvaná slečna Karyn, která na posluchače neaplikuje takové záchvaty vzteku a nekontrolovatelných emocí jako svého času Luciano G. Lorusso, o jehož duševní zdraví jsem měl vážné obavy. Karyn suše štěká, neprotahuje agónii přilehlé tmy a stínů šedi v ní a občas dokonce cosi krátce zapěje. Asi aby řeč nestála...

Dnešní EPHEL DUATH, to je především temnota. Ač by novinka měla být lemována světlem, jeho odrazy prakticky nelze zahlédnout. Jde o podzemní labyrint, odkud je na zemský povrch daleko. Místo, na kterém se dá dýchat jen s námahou a člověk si připadá neustále přidušený. Je to záměr, bezesporu. Členitá hudba v prašném prostředí jakéhosi opuštěného chrámu je docela zajímavá představa. Ovšem pro mne jen do času...