Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ephel Duath - Reformula

Ephel DuathReformula

Sorgh9.10.2012
Zdroj: Mp 3 (192 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Pohled na black z jiného konce Evropy, než jsme standartně zvyklí. Možná v kontextu kapely zbytečné album, protože obsahuje věci již vydané. Ale já ji beru jako sbírku starších alb, která mi zajišťuje přehled o věcech minulých.

Vývoj, postup kupředu, změna, to sou devízy mnoha metalových kapel. Málokteré kombo strnule přešlapuje na místě, snaha o překonávání dosažených bariér žene hudebního génia směle vpřed. Zepár výjimkám jsem vděčnej za to, že hrají neustále to svoje a nehnou se bokem ani o píď. Čest ikonám.

 

Na druhé straně mě ovšem fascinuje přerod bestie v emotivní nymfu, metamorfóza havrana v syntetický sampl a podobně. Zářným příkladem můžou být geniální „Taliáni“ Ephel Duath. To, jak kdysi začínali, je už jen píšeň unavené meluzíny v komíně. Nynější tvorba, diametrálně odlišná, jest příkladem změny směru a možnost vydání se jinou pěšinou.

 

Vrátíme-li se do roku 2002, nacházíme špagetky ve stavu černokněžnickém. Kapelu zatím stále ještě tvoří pouze duet čáryfuků Davide Tiso a Giuliano Mogicato, kterýmžto tak můžete posílat chvalozpěvy za delikatesní pochoutku, nebo naopak filipika za duševní újmu. Jak je komu libo. Každopádně silně plnotučné album Reformula, které obsahuje první demáček Opera a prvotinu Phormula, je příkladnou ukázkou toho, že melodický black nemusí být jenom klišé trapných póz a dětinských kolovrátků. Tady se škatulce dostává zaslouženého zadostučinění a rozpučených vavřínů.

 

Laskavost jihoevropské tvorby je zde silně patrná. Obvyklý chlad severských spolků nečekejme, protože italské slunce jednoduše brání syrové mlze vstoupit do drážek disku. Zlo je zde tak prezentováno jako malebný filigránský chrlič zdobící baziliku San Giovanni v Lateranu. Hebkou atmosféru vytváří klávesová alchymie, použita velmi decentně, pocukrování bábovky je, myslím, blízkým přirovnáním. Poskytuje celé desce pozadí, o které se může honosná stavba směle opřít.. O většinu melodií se tak zdárně starají kytary upalující jako robátko vstříc teplým vlnám moře. Místy už na albu cítím odér věcí budoucích, avantgardní opona je povytažena a z pod ní už nahlíží netrpělivá kreativita. Pánové Tiso a Mogicato nechali upustit trošku páry a umožnili přičichnout všem fajnšmekrům, cože se bude odehrávat na další desce, The Painter's Palette. Prvky jako elektronika či techno v remixech nám dávají první neurčité vodítko na cestu k „paletě“.

 

Tolik tedy stručně k desce, která je jakýmsi startovací blokem tělesa nyní zcela mimo mantinely zdravého rozumu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky