Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Polskou kapelu Epitome budete moct živě slyšet například na Flesh Party Open Air, což bude akce konaná ve dnech 9. a 10. června v areálu Camping Sereď na Slovensku, kde mimo mnoha dalších jmen v čele s finskými Rotten Sound zahrají domácí Spasm, Fleshless či Poppy Seed Grinder. Zmiňuju to z toho důvodu, že tímto výčtem v podstatě velmi přirozeně vyplyne rámec, kam Epitome zařadit a jaký hudební žánr dnes budeme přetřásat. Tedy metalový extrém. Snad pro úplné dokreslení doplním, že tahle polská nyní čtveřice hraje něco na pomezí grindcoru a death metalu, že v domovině patří nejspíš k veteránům scény a že pokud máte právě náladu na pár hezkých písniček o lásce, jste tu špatně.

Historie Epitome sahá poměrně hluboko do devadesátých let, konkrétně do roku 1992, což je více méně teorie, protože zakládající Lucjan Sroka už dvacet let v kapele nefiguruje, byť kytaristu Misieka a zpívajícího basáka Kiszka lze právem počítat mezi zasloužilé a snad i zakládající členy (v sestavě od roku 1993, resp. 1994). Všechno ostatní, tedy hlavní vokalista a bubeník, je přehlídka dnů otevřených dveří a seznam bývalých členů kapely je delší než účtenka ze supermarketu. Ostatně ani aktuální deska není, co se sestavy týče, už úplně aktuální, protože bubeník Maciej Surowiec v bookletu uvedený pod čarou byl vystřídán Rafałem Chruścickim. Hlavní vokalista Dyvan v kapele funguje teprve od roku 2022 a většinu textů mu píše Omar Zamorano, což je nějaký Mexičan nebo co. Jestli to někomu přijde jako stabilní sestava pevná jako skála, ať se přihlásí.

Ať už je to ale jakkoliv, faktem je, že Epitome loni v září vydali svou pátou dlouhohrající desku s názvem ROTend, která vám ukrojí půlhodiny času a pravděpodobně zkazí chuť k jídlu, pokud teda nemáte v plánu se zakousnout do krvavého bifteku. Vůbec krev nacákaná všude okolo je kapelní značka a texty všímající si všeho hnusného a končící čímkoliv jiným než happyendem patří ke copyrightu kapely. Hudebně je projev Epitome poměrně hutný, především v kytaře a ve většinové poloze vokalisty, takže jsem měl na začátku nepříjemný pocit, že poslouchám nějakou odnož Six Feet Under nebo projekt Chrise Barnese. Nakonec tahle podoba není ničemu na překážku a s postupujícím poslechem desky se mi vytratila. Do nepřímé úměry k tomu ale narůstal dojem jisté skladatelské impotence, který v druhé polovině desky a hlavně k jejímu konci dosáhl dost nepříjemných výšek. Po trnité cestě playlistem čítající celkem sedmnáct zastavení jsem napočítal jen velmi málo míst, u kterých by stálo zato se skutečně zastavit (řádně nasratá Hey You! Broadcast This Bloody Vomit!, roztančená Sic Transit Gloria Mundi), a u většiny mi v hlavě rezonovala spíš zaměnitelnost. A to jak v rámci samotných skladeb, tak i v rámci žánru, kterému desku ROTend nepřináší nic nového.

S jistým zaujetím jsem ale sledoval zvuk desky, který je sice velmi špatný, ale takovým zajímavým až zvrhlým způsobem. Kromě tradičního ořezu a slisování byl při masteringu ještě ztišen, tedy z mého pohledu bylo degradováno už tak dost degradované torzo. Důvod neznámý. Docela zoufale znějí bicí a troufám si tvrdit, že chyba jde až někam k náběru kdesi ... nevím kde, protože podle bookletu byly všechny nástroje nahrány v kytaristově domácím studiu, což jestli se vztahuje i na bicí, tak se tím mnohé vysvětluje. Celkově jsou bicí velmi utopené ve zvuku především kytary a virbl má takový zvláštní, vysoký a nepřirozený zvuk, který mi připomněl kuličky padající jedna za druhou do výlevky umyvadla. Vedle toho zpracování CD edice je důstojné (pochvala míří na Deformeathing Productions), byť si o titulním obrázku můžu myslet cokoliv, jako fyzický nosič do sbírky nová deska Epitome funguje dobře. Hudebně jde o takový stereotyp, který naživo bude kopec legrace, ale na domácí poslech je těch třicet minut skoro až moc.