|
|
||||||||||
Dvanáctá deska devadesátkové rockové kapely si na svět musela chvíli počkat, protože její vydání, ač avizováno na polovinu roku 2020, muselo být posunuto kvůli panice kolem koronaviru. Nakonec bylo datum vydání staveno na třiadvacátého dubna letošního roku, což sice ještě nebylo, ale už to bude za pár. Ptáte se, kde jsem se dostal... neptejte se.
Na úvod trochu váhám nad tím, jak moc se zakousnout do historie kapely, která vznikla ve stejném roce jako já, protože o Dinosaur Jr. jsme u nás psali zatím pouze jednou v souvislosti s předchozím albem Give a Glimpse of What Yer Not (ZDE) a tam se toho o vzdálené historii moc nedočtete. Zase se tam ale dočtete něco o tom, proč je ta deska docela fajn (což je dobrá startovací pozice pro pochopení aktuální nahrávky) a taky se tam dočtete něco o historii nedávné, což rozhodně není k zahození a doporučuju to udělat. Pokud jde o ty úplné počátky, tak Dinosaur Jr. je pro mě taková typická devadesátková kytarovka, takový s nadsázkou řečeno průstřel mezi Pearl Jam a Pixies. Trochu z grunge, trochu z alt rocku, trochu melancholie, trochu zdravé energie, trochu živatobolu, trochu dobré nálady. Oproti těm dvěma zmíněným (a dalo by se jich uvést ještě víc) se tohle trio nikdy nedostalo do pozice natolik široce profláknuté kapely, že by je znalo obrovské kvantum fanoušků, byť svoje silné roky si kapela odbyla a desky z raných devadesátek si určitě poslechněte. Dopředu upozorňuju, že J Mascic občas mečí jako koza a je potřeba si na to zvyknout, a že obaly některých desek jsou fakt dementní (ten na Green Mind, 1991 naopak fantastický - ZDE).
Obojí potíž časem vyšuměla. J Mascic postupně ubral na hlasové frustraci a zpívá mnohem civilněji a snesitelněji, což je za mě jednoznačně dobře. A pokud jde o obaly, podezřelá barevná abstrakce minulé desky přešla do trochu jiné a ještě barevnější a podezřelejší abstrakce desky aktuální, s čímž se dá docela v klidu žít. Předchozí album jsem si koupil a dívat se na něj ve 12“ formátu je lehce psychotropní zážitek, album nové zatím nedošlo na pulty. Tak uvidíme.
Sweep It Into Space má délku lehce napěchované gramodesky (45 minut), dvakrát šest skladeb, jejichž naprostá většina se vejde mezi 3 a 4 minuty. Proč to píšu? Protože z toho plyne jedno - je to naprosto klasická písničková deska. Neexperimentuje. Nic nezkouší. Nic nikam neposouvá. Prostě hraje a hraje docela dobře. Valí s sebou hromadu melancholie v pozvolném, houpavém rytmu, kytary mají už dávno obroušené hrany, byť by občas chtěly dokázat opak (I Expect It Always), J Mascic si občas zaskřehotá, ale většinou se jeho hlas líně rozvaluje po okolí. Všechno je v kontextu kapely docela tradiční, přirozené a očekávatelné. Ono taky těžko páchat umělecké převraty v pětapadesáti...
Na můj vkus lehký, ale opravdu lehký úkrok stranou lze zaslechnout jen občas, to třeba když kytarový nosný riff v I Met The Stones připomene starověké Black Sabbath (sic!), v I Ran Away se problesknou prvky country a amerického tradicionálu obecně, nebo když se Take It Back nebezpečně přibližuje k infantilní karikatuře. Naopak lehké ježení chlupů na zádech nastane v momentě, když ten smutek už přeteče pomyslný pohár utrpení a Dinosauři sklouznou k trochu přehnanému patosu. Asi budete mít každý tu hranici položenou někde jinde, ale pro mě už je za pomyslnou čárou třeba To Be Waiting, navzdory krásnému kytarovému sólu, svým způsobem i přeslazená Garden, která by mnohem víc slušela Arbouretum, ale třeba i zmíněná Take It Back, především ve své závěrečné části. Je to hodně? Nebo málo? Za mě ještě někde na hraně, i když na řadě míst alba mám trochu trapný pocit stejně jak při projíždění oficiálních klipů na youtube (ten ke Garden máte ZDE). Dělá to mě dojem, že ten trademark dementních obalů a související vizuální prezentace v kapele je někde hluboko pořád zakódovaný a ne a ne se ho zbavit. Ono taky těžko páchat umělecké převraty v pětapadesáti...
Ale budiž. Deska jako celek je docela fajn a jako takový milý, nenáročný a nevtíravý společník funguje výborně. Netroufám si spekulovat nad tím, jestli je to deska spíš pro přestárlé fanoušky kapely z devadesátek, pro soudobé hipstery nebo matky na mateřské dovolené. Možná si každý najde svůj kousek pravdy a svůj důvod, proč si album zařadit do přehrávače, anebo deset důvodů proč je zahodit. Máme přece demokracii. Nebo nemáme?
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Label:Jagjaguwar
Vydáno:Duben 2021
Žánr:alt rock
J Mascis - kytara, zpěv
Lou Barlow - baskytara, zpěv
Murph - bicí
host:
Kurt Vile - zpěv (12)
1. I Ain't
2. I Met the Stones
3. To Be Waiting
4. I Ran Away
5. Garden
6. Hide Another Round
7. And Me
8. I Expect It Always
9. Take It Back
10. N Say
11. Walking to You
12. You Wonder
Dinosaur Jr.
Give a Glimpse of What Yer Not
Cruor Cultum
Bloody Days On The Altar
Agalloch
Marrow of the Spirit
Dødheimsgard
Black Medium Current
Demonic Slaughter
Haunted
Spires
A Parting Gift
Oliva
Raise the Curtain
Vanessa
Antidotum
Blues For Neighbors
Funeral Piles And Gallows
The Ruins Of Beverast
Exuvia
Lucy In Blue
In Flight
Na labelu Papagájův hlasatel právě vychází nové album Malignant Tumour nazvané Maximum Rock'n'roll. V nabídce je kompletní portfolio nosičů - CD / LP ...
30.9.2024Brněnský klub Sibiř se chystá na hutnou nálož zkázy. Mezinárodní doom metalové sympozium kapel Chorosia, Grimms Eye a Depths Above se uskuteční už ten...
29.9.2024Forgotten Tomb vyrazili na turné, kde budou podporovat nové studiové album Nightfloating, které vyšlo u Agonia Records.
27.9.2024Avantgardisté Five the Hieorphant sdílí singl (link)se skladbou Moon Over Ziggurat, který je předzvěstí připravovaného alba Apeiron, které vyjde 18. ř...
26.9.2024Hail of Bullets znovu vydají nedostupné eponymní debutové EP. Album vyjde 22. listopadu prostřednictvím Agonia Records na CD, vinylech, kazetách i dig...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.