Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

U Rivers Of Nihil (RON) nejde přehlédnout vývoj, který překonal několik eónů hudebního všehomíra. Z kdysi průměrné kapely, která se však neúnavně snažila najít cestu pro svůj doutnající potenciál, se stal kolos hýřící barvami a vyplňující úzkou mezeru v nabídce tvrdého metalu. Všem otevřeným hlavám je čím dál jasnější, že něco podobného se ukáže jednou za řadu let. V tomhle mám jasno. Někdo třeba zvolí Gojiru a zůstane na evropské půdě, jiný hmátne za oceán a v dlani by mu mohli zůstat RON. S novou deskou možná ne o tolik metrů dál za tou poslední, ale rozhodně na jiném místě.  

Jejich nejednoznačný rukopis je už dokonale vybroušen a tak přichází hudební novotvary, které jsme měli možnost slyšet už na předchozím "sýčkovi". Zvídavé střevo kapely nikdo nevyoperoval, čímž byla lidstvu prokázána služba a ono se dál může nořit do zvláštních kompozic postrádajících jasný vzorec. Tradičně chápaná písnička je něco jako šafrán a lovec bylin spíš narazí na psychedelickou houbu nebo plíseň. The Work není jen stručný název alba, ale i skromná rada posluchači jak se k němu postavit. Tedy trošku pracovat. Snažit se proniknout, pochopit a následně se sjet vlnou tolerovaného opilství. Času je dostatek, protože album přesahuje hodinu hrací doby, což je úctyhodná porce materiálu. Setkáme se se vším, co už dopředu čekáme, co bylo slíbeno a co jaksi patří ke stylu RON. Znovu na nás útočí kontrast plynoucí ze střídání tvrdých, deathcorových pasáží se silně, ale nijak podbízivě melodickými elementy. Při pozorném pohledu do badatelského mikroskopu můžeme nahlédnout pod líbivý obal a hned vidíme linie smrtících spor snažících se infikovat posluchačův zvukovod.

Nebezpečnou přilnavost prozrazuje hned úvodní, bohatý opus The Tower (Theme from «The Work»), který ukazuje celou šíři použitých inspirací a marně se nás přitom snaží obalamutit decentními tóny saxofonu a zklidnělými mezihrami. Taková melodická přemostění jsou na albu častá a slouží ke zmatení nepřítele. Bič má jistě své přednosti a tvrdý, metalový přístup je nositelem filozofie. Umí příběh vygradovat a díky brutalitě nastolit pevný řád. Kdo by raději volil metodu cukru, může se uvolnit ve zvolna plynoucích minutách tichých emocí. Je to jako výchovný balzám pro zhýralé srdce výtržníka, který dává šanci v jeho převýchovu. Po tváři hladí nádherně melodické pasáže, jež doplňuje čistý zpěv a některé momenty jsou opravdu silné. Wait, jedna z možností jak prožít klidnou, atmosférickou melancholii a odpočinout si po předchozím masakru. I tady má své poctivé místo saxofon, který mě dojímal už minule. Jeho pozice je neotřesitelná a takovou The Void From Which No Sound Escapes si bez něj nedokážu představit.

Co kapele nikdo neodpáře, je snaha o neustálý vývoj. Můžeme sledovat pomalý odklon od death metalu jako takového, houstne snaha o atmosférické vyjádření a taky se ukazují experimentální pokusy s industriálem a elektronikou. Je toho dost, co se snaží vecpat do jednoho kotle a nejde říct, že by to nefungovalo. Sice si ne u všeho rvu vlasy nadšením, ale rozhodně je to zajímavé. The Work je zkrátka další pecka z této garáže na překvapení, kterou si můžeme slušně rozšířit obzory. Minulé album si troufám hodnotit o nějaký ten stupínek výš, ale "hokna" mu zblízka dýchá na záda.