Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Celkem dobře si vzpomínám na okamžik, když jsem poprvé vkládal do přehrávače aktuální CD pražské formace Et Moriemur, z jehož obálky na mě (nebo za mě?, mimo mě?) koukala podivná panenka s velkou hlavou. Kdyby se mě v té chvíli někdo zeptal, jaká hudba bude hrát, odpověděl bych mu „nemám zdání“, protože jsem jednak neznal zmíněnou kapelu (předchozí EP mě prostě minulo, no) a potom jsem dle panenkového obrázku nebyl schopen naprosto nic odhadnout. Za ty tři měsíce od vydání desky jsem v obraze o něco víc, album jsem slyšel víc než párkrát, zašel se podívat na koncert, jak to kapele zní živě, seznámil se se Zdeňkem Nevělíkem a společně jsme si vyměnili několik vět, které si na patřičném místě můžete přečíst. Seběhlo se toho hodně, takže teď asi nadešla ta správná chvíle svoje dojmy uspořádat do nějaké čitelné podoby.

Když už jsem se v úvodu zmínil o „panenkovém artworku“ nahrávky, dovolím si začít právě o něm. Celkem tři v bookletu uvedené fotky panen jsou dokumentací řezbářského umu Zdeňka Hajducha, o jehož práci a díle si více můžete přečíst třeba ZDE. Zvolený motiv pro doomovou nahrávku je to vskutku zajímavý, netradiční a vlastně mimožánrový; a to určitě není od věci. Trochu škoda (spíš hodně škoda) je potom té skutečnosti, že provedení zbytku pouze osmistránkového bookletu je dosti skromné, skoro bych řekl strohé. Opětovně se mi tak dostává do ruky obal, který jen dokládá sestupnou tendenci dnešního řemesla (příčiny nechávám stranou), což mi přijde obzvláště paradoxní v době, kdy si originální CD nosiče kupují snad jen opravdoví fanoušci a sběratelé, kterým nejde jen o muziku vylisovanou na disk; tu si stáhnou bez obtíží na webu.

I v těch několika málo stránkách se ovšem našlo dostatek místa pro texty všech osmi skladeb a nějaké ty doprovodné informace. Číst v nich na jedné straně znamená vládnout vícero jazyky (češtinou, angličtinou, němčinou, italštinou i dalšími, které bych možná ani správně nezařadil) a na straně druhé to s sebou nese dost nepříjemné mrazení v zádech. Inspirace skutečnými příběhy lidí je v nich převedena do lyrické podoby a tento přerod je natolik zdařilý, že ty příběhy se smutnými konci ucítíte sami na sobě. Texty v podstatě odrážejí člověka zmítaného světem, konfrontovaného se syrovou a mnohdy dost nemilosrdnou realitou bytí, člověka potácejícího se ve světě depresí a deziluze, ze kterého následně uniká sebevraždou. Téma podlehnutí tlaku okolí a dobrovolného odchodu z této životní parodie je černá nit nahrávky, proplétá se mnoha místy, občasně je jasně viditelná a téměř fyzicky hmatatelná, jinde se skryje a vyčkává. Téma deprese a následné sebevraždy je prostě věčné, v hudbě příznačné pro doom, v literatuře pro ruské spisovatele. Et Moriemur z něj čerpali své náměty, inspirovali se lidským utrpením a to vepsali do textů písní, které proložili úryvky poezie / prózy R. M. Rilkeho, Johna Miltona a dalších, jejichž jména neznám.

Ruku v ruce s texty a náměty kráčí samozřejmě hudební provedení, jenž se drží doomařských zvyklostí, pomalého tempa, rozjímavých melodií a jen sporadicky uteče do hájenství death / doomu, kdy se přitvrdí jak instrumentálně tak i v hlasových polohách. Pochvalu si zaslouží dobře čitelný zvuk nástrojů a produkce desky vůbec. Nelze sice mluvit o kdovíjaké čistotě a lesku, ale právě zvuková zasmušilost a posazení o nějaký ten stupínek níž se mi líbí, dává vyniknout klávesovým partům a sem tam kytarovému sólu, ale jinak zvuk výborně dotváří pocit zmaru a dobře koresponduje se smutnými příběhy v textech. Jednu velkou kapitolu by si zasloužil hlasový projev Zdeňka, který se pohybuje v mnoha polohách, je z něj cítit velké nasazení a především niterný prožitek. Na druhou stranu se nemůžu zbavit dojmu, že v těch nejhlubších murmurových nížinách slyším cosi vynuceného, nepřirozeného a přehnaného. Obzvláště patrný je můj dojem ve třetí Insatible wrath a potom a hlavně v úvodu The cross and the rose, který mám vždycky touhu přeskočit (i když zbytek skladby je výborný).

Celkově vzato se ale jedná o poměrně vyváženou desku, z níž nejvíc vyčnívá emočně hodně vyhrocený a strhující závěr skladby Deep a stejně tak přílepek v podobě bonusové skladby Žal do konceptu alba příliš nezapadá; prostě bonus. Jako fanda doomové muziky jsem víc než spokojen, punc „czech made“ mi na spokojenosti ještě přidává, pár hlušších míst táhnoucích se až zbytečně moc pouštím z hlavy, ovšem v rámci objektivy je asi třeba jedním dechem dodat, že na horní příčky je možné pohlížet jen v mezích českého undergroundu; v širých polích světového doomu je té konkurence poněkud víc.