Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ještě než se dostaneme na kobylku novému záseku do doomových futer Et Moriemur, rád bych si ujasnil, že už v případě "Cupio Dissolvi" šlo o velice sympatickou desku. Ta nebyla pouhým pootevřením brány do háje zapadaného listím, ale docela pevným vykročením do jeho záhadných uliček. Tohle vykročení má dnes na světě svého následovníka, ještě jistějšího a odhodlanějšího průvodce hřitovním paloukem, kde odpočívají smutné duše, nebo tiše posedávají v přilehlých korunách stromů. Třetí album Et Moriemur se jmenuje "Ex Nihilo in Nihilum" a otevírá novou kapitolu vnitřní bolesti. Bolesti, která je v každém z nás a jen někteří na to umí poukázat. Et Moriemur mezi takové patří.

Dobrá práce s "Cupio Dissolvi" se vyplatila. Kapela zesílila v podmanivosti a náladovém promítání obrazů skutečného žalu na promítací plátno života. Ten není jen o světlých zítřcích, prosluněných plážích a dobrém pocitu z nového dne. Je to i trápení, vylidněná část dřív živého města a podivný neklid během zlé události, která čas od času potká nás všechny. Et Moriemur fungují jako zprostředkovatel, jako funebrák vyprávějící životní moudro. Někdy jsou jeho slova klidná a přemýšlivá, někdy se zlostně zalyká v hrozném utrpení a proklíná skon tak hodnověrně, až z toho není dobře po těle.

Et Moriemur jsou kapelou, která vyzrála v doom metalový klenot naší scény a může jít ještě mnohem dál, neboť tam kde byl minule potenciál a zapálení pro věc, je dnes zkušenost a obratnější práce se stíny a temnotou. Jen si poslechněte jak stísněná a přitom chladně majestátní může být taková "Le Choix". Et Moriemur se definitivně naučili naplnit svou hudbu emocemi a dávají nám z každého jejich žalem prostoupeného tónu znát, že finální stadium našeho vnímání je bezprostřední zánik všeho živého. Pocit možná fádní a léty prověřený, ale pořád ten nejsilnější. Schválně se zkuste o samotě zamyslet, pouze s černou tmou za zády, nad neodkladným koncem svého Já. Když se člověk trefí do správného a citlivého okamžiku, je to vážně o zdravý rozum. Et Moriemur se naučili své skladby obdarovat, volně dýchat a přirozeně existovat. Co se týká celkové stavby a propracování písní, je tu znát skutečně velký pokrok. Ve vší té bolesti působí tvář kapely naprosto bezbolestně a uvědoměle. Odloučení je skutečným odloučením, hudba je jeho průvodcem a dar je vědět, jak se vším naložit.

Et Moriemur se spolu s novinkou dostali na úroveň, kdy se jim daří zachytit sílu dané myšlenky a dokázat ji uchopit za ten správný, tedy velmi sklíčený, konec. Je tam ta pravá doom metalová esence, něco, co dokáže rozplést tyhle šedé příběhy jako prach, přitom barevné jako podzimní listí. A je jedno kolik kilogramů chmur, sborů a smyčců daná nahrávka obsahuje. Tohle musí mít kapela v sobě. To skutečné doom metalové souznění - bolestné a beznadějné. A jakkoliv se může zdát, že díky velkým dojmům z úvodní skladby "Sea Of Trees", budeme pokračovat v rozmáchlé melancholii, tak je zbytek desky věrný smutku bez okázalejších gest, ve schoulení a intimním pláči. Skličující, ale pravdivé a dobře mířené rozhodnutí. Nač velkých lamentací, jde přece o to v duši ukryté. 

A přesně takové pocity ve mně nová deska Et Moriemur vyvolává. Bez dokonale zodpovězených otázek na téma vědomých pokroků, silnějšího labelu a upěvnění pozice jako takové. Počet skladeb? Já je nepočítal, nemusím to dělat. Jde o vnitřní prožitek, o vzájemné propojení. Et Moriemur dospěli a je jen na nich jak se svým talentem naloží ve dnech příštích. Vedle surových pánů s kosou, na které se volá Destroying Divinity,  je pro mne právě "Ex Nihilo In Nihilum" tím nejpodnětnějším albem, které se urodilo na naší metalové scéně během uplynulého roku.