Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ethir Anduin - Loneliness of My Life

Ethir AnduinLoneliness of My Life

Garmfrost18.7.2019
Zdroj: CD (promo od Satanath Records), mp3
Posloucháno na: na všem možném
VERDIKT: Loneliness of My Life i beze slov promlouvá k posluchači silou melodie, atmosféry a v neposlední řadě osobitým šarmem...

Opravdu jsem s letošním balíčkem promo nahrávek od Satanath Records spokojený. Rozšířil mi obzory o interprety, o které bych asi jen tak nezakopl. Nyní bude řeč o taktéž ruských Ethir Anduin. Jedná se o sólo projekt multiinstrumentalisty Fenrira (Alexey Veselov) z deathmetalových Bestial Deform. Fenrir se ovšem ve svém projektu zaobírá naprosto odlišným spektrem hudebního vesmíru. Ethir Anduin se nese pozvolnými stezkami na pomezí post/blacku s doomem v hodně atmosférickém a zasněném duchu. Deska vyšla díky spolupráci Symbol Domination s More Hate Productions. K nám se pak dostala distributorem Satanath Records.

 

Vzhledem k tomu, že Ethir Anduin existuje třináct let, recenzovaná řadovka Loneliness of My Life je už několikátá v řadě a samotný Alexey se na scéně pohybuje od začátku devadesátých let, nečekal jsem nic podprůměrného. Nic, co by zavánělo ztrátou času. Což se ani neděje. Hned od prvních tónů plně instrumentálního díla je jasné, že se dějí věci. Výborný zvuk příjemně zaštiťuje zajímavě vygradované kompozice, kterým zpěv příliš nechybí. Tohle neříkám často, protože pro mě bývá zpěv na prvním místě a instrumentálky mě musí přesvědčit svojí dokonalostí, abych jim dal šanci vícekrát než jednou (hehe).

 

Nechtěl bych lhát, že na Loneliness of My Life neuslyšíte žádný hlas. Sem tam a tam sem nahrávkou probleskne mluvený projev. Hlavní slovo mají ovšem sólové vyhrávky, akustické hrátky, zvláštně znějící klávesy a výborná baskytara. Ta mě mrskla svým šarmem přes uši hned na poprvé. Spolu s bicími mi byli prvními průvodci deskou. Občasné zrychlení je pouze zpestřením pozvolného dění. Každá skladba má svůj svět. Svoje grand finále je ale souvisle začleněno do multivesmíru Loneliness of My Life.

 

Na instrumentálních nahrávkách bývá často záporem přílišné ego hlavního protagonisty, který do posluchače hrne svoje onanie hlava nehlava. Fenrir nepatří do této kategorie. Skladby jsou bohatě zaranžované, všechny nástroje mají své místo, ale často vstupují do řeči druhému. Nicméně všechno sedí a nepřebývá. Melodie nemají status patosu, na bolestínství se zde nehraje. Ač je Loneliness of My Life dlouhá víc než hodinu, ani si nevšimnete, že jste na konci.

 

 

Pokud vám tedy nevadí absence zpěvu, nevadí vám klávesy a silné melodie, či mix post metalu s doomem a blackem, respektive vyhledáváte-li právě takovou muziku, neměla by vám zatím poslední deska Ethir Anduin Loneliness of My Life uniknout. Ethir Anduin se sice nachází v hlubokém undergroundu, kde bádá pouze pár jedinců, svojí kvalitou ovšem hravě přesahuje daleko známější spolky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky