Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ugasanie - The Internal Empire

UgasanieThe Internal Empire

Victimer20.1.2023
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Jen zdánlivě tiše se vinoucí pásmo hudby Ugasanie jako doprovod k výstavě fotografií zaobírající se studiem naší mysli.

Lépe řečeno studiem paměti. Jak ostatně praví krátká promo pasáž k albu The Internal Empire:


Album "Internal Empire" je zvukovým designem výstavy skvělého fotografa Andreje Troického. Tento projekt vypráví příběh kolektivní paměti prostřednictvím obrázků a textů. Je to cesta prostorem paměti a pokus objevit se ve vnitřní říši, která se stala součástí našeho vědomí. Cílem projektu je vytvořit prostor pro sebereflexi a uchopit a ukázat to skryté a neviditelné - paměť.


Ruský producent a fotograf Andrej Troickij měl na jaře v Moskvě výstavu nazvanou právě Internal Empire a k ní vznikl hudební doprovod, za kterým stojí Pavel Malyshkin a sněhobílá ambientní muzika projektu Ugasanie. Píšu sněhobílá proto, že minimalistické tóny Ugasanie mám zafixované jako dokreslující zimní krajinu, nedostupnou, arktickou. Namátkou zmíním alba Call Of The North, White Silence nebo Ice Breath Of Antarctica, které se pyšní tuhou zimou nejen na svých obalech. Projekt mám spojený také s vydáváním u Cryo Chamber a dalším albem Eye Of Tunguska, které mi utkvělo v paměti asi nejvíce. Sněhobílá je ovšem jen nehostinná krajina s teplotou hrubě pod nulou, hudba Ugasanie je dark ambientní, tedy temně strohá a výpravná. A rozhodně není jen o zimě, dá se v ní najít určitě víc. Kompletní diskografie projektu je povedené pásmo temné a atmosférické ambientní muziky. A že těch albových zastávek není zrovna málo. Každopádně Ugasanie je uznávané a léty prověřené jméno na poli dark ambientu.

 


Už z toho důvodu, že The Internal Empire nepatří mezi alba, jímž vévodí zasněžené masívy, ale fotografie, kterou bych tipoval na úplně jinou kapelu, jsem zpozornil a začal pročítat o co vlastně jde. Ugasanie se snaží po svém doprovodit výstavu, na které jde o odhalení lidské povahy, co možná nejskutečnější pohled do vnitřního impéria. Skromně servírovaná temnota jejich hudby se ale příliš nemění, člověk má pořád pocit, že se nachází na dotek přírody, vidí scenérie a vlny moře. Jen je  potřeba si tyhle představy přehrát v trochu jiném rozlišení a nepřemýšlet nad nimi jen povrchně. Ugasanie je nadále skromně vybavená, atmosférická temnota, někdy melancholická, jindy zase až obavy nahánějící elektronické plátno pocitů. Tiché, někdy jako by nezúčastněně plynoucí, i bezprostřední. Vnitřní říše člověka, kterou provází i venkovní prostředí. Dojem terénních nahrávek je poměrně silný, ale záleží jestli to není jen dojem.


Tento soundtrack lidské mysli je ve skutečnosti plný proměn. A asociací. To krásné a atmosférické se opakovaně mění v cosi svírajícího. To krásné dost často symbolizují zvuky přírody, jako zpěv ptáčků nebo atmosféra, která mě neustále transportuje na břeh moře. Snad Baltu, zkrátka tím směrem, odkud pochází oba autoři. Tohle mám stejné třeba u Kauan, ta jejich melancholie mě dostává na náladově podobná místa. Hlavou se honí myšlenky, nálady a pocity. Přesně jako u tohoto typu muziky vždy zažívám, kdy se snažím si spojit koncept alba s vlastním prožitkem. Je to vždycky takový Internal Empire. Hned úvodní track Labyrinth je k tomu přímo stvořený. Je plný proměn, nostalgicky prosněný, je i temný až děsivý. Uvede nás do světa Ugasanie, který vyklíčil ze světa autora výstavy. O samotě a tichém soustředění se rozehrává docela intenzivní děj plný různých útržků emocí. Což se promítá i do druhé skladby Choice, kde jsou na pozadí slyšet hlasy. Jejich přítomnost si lze vysvětlit jakkoli, představivosti se meze nekladou. V Silence se Ugasanie jako by ponoří do hlubin a nechá své ústrojí sledovat zevnitř, venkovních vlivů výrazně ubylo. Hlasy v hlavě se ozvou zase v Insensibility, která ten ponor Silence rozšiřuje po temnější stránce, až skladbou projede jako nůž ostrý kovový zvuk, ten nejhlasitější z jinak velmi klidné desky. V Return se zase šeptá a člověk se ocitá na dně sluje, samozřejmě té myšlenkové, odkud ale vede cesta za světlem, znovu na začátek. Zpátky k ptáčkům v parku, víc mezi lidi. Kruh se uzavírá.

 


Nakonec je to jako vždy o tom, jak si jedinec tuhle mozaiku nálad dokáže připustit k tělu a jak se odhodlá si ji prožít. Já to mám v případě Ugasanie usnadněno v tom, že se do jeho produkce nořím už nějak samovolně, bez vyzvání. The Internal Empire ale ukáže své zvukové dobrodružství až po čase všem, kdo o to stojí, a nezáleží nutně na tom, kdo jak dobře projekt zná. Což je příjemné, protože snad nikdo nechce vědět vše hned na začátku. Momentálně jsem ve fázi, kdy vnímám hodně a snad jsem schopen o tom něco napsat. Ugasanie znovu svým ambientem skvěle třídí pocity. Učinkuje to, posílá jinam a nutí se zamyslet. Takže ano, určitě průzkum The Internal Empire doporučím.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky