Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

At The Foothills Of Deliration je hudební hodokvas začínající rozněžnělým pohledem na obal desky, který je jedním slovem krásný. Stylová malůvka fantaskní krajiny je dílem Dana Seagravea, který bude notoricky známou personou hlavně u deathmetalových fanoušků. Jeho práce zdobí díla takových velikánů jako Morbid Angel, Gorguts, Dismember a spousty dalších. Těžko začít deathmetalovou desku lépe.

Faceless Burial jsou volbou pro ty, kteří to rádi za "bé". Jako v tom vtipu o ovečce, které dá bača na vybranou jak jí to má udělat. Kdo zná tak ví. Za bé, to znamená tvrdě, hrubě, bez něžností a sentimentu. Album je krásným příkladem konstrukčně složitějšího death metalu, který před nás staví jednu výzvu za druhou. Už při prvních skladatelských nástřelech muselo být jasné, že vznikne materiál, který má za cíl nabídnout posluchačům opulentní hostinu rozmanitých nápadů. Kdo do něj padne bez určitého respektu, jen těžko hledá cestu zpět, protože každá ze skladeb je plechovým zásobníkem motivů prolínajících se v měňavé hře rytmů. Je lehké ztratit jistý krok, ale zároveň lze zažít netušené pocity. Takhle vysoký podíl oktanů v kytarovém palivu se neobjevuje často. Nebo možná jo, ale v řadě případů jde o nezvládnuté sebevědomí a skladatelskou nabubřelost. Faceless Burial můžeme s klidem považovat za otrlé harcovníky, kteří přes složitost své tvorby mají stále všech pět pohromadě. Album má ucelený charakter a zdravě pošramocenou logiku, která je zábavným hlavolamem k luštění. Jeho hlavním jazykem jsou střídající se motivy, které málokdy dostanou čas se plně rozvinout. Ve frontě za nimi už čekají nadržení nástupci ochotní převést děj o kus dál. Jako každý kruh i tento se nakonec uzavírá, cirkulum se točí, ale jako na ruském kole je na něm spousta kabinek s různými pasažéry.

Z atmosféry plné skřípotů, kvílení a hrubého valchování čiší na sto honů škola Gorguts. Její vliv je víc na očích v pomalých partech, kde jsou riffy odsekávány jako prsty neposlušných mexických pašeráků a kde se kruté stisky pražců střídají ve zdánlivě nahodilém systému. Zdárně proběhnuté stupnice tam i zpět by udělaly radost každému učiteli hudby, nám dá trošku práce sledovat tuhle spartakiádu tónů. Ale při troše snahy asi každý dokáže prolomit houslový klíč a dostat se k jádru pudla. Oproti Gorguts máte pocit, že FB hrají u vás v obýváku. Zvukově jsou čitelnější, akustika je tlumená, bez ozvěn, poslechově je to poctivé a upřímné. Každý nápad dostane čas se projevit a není utlučen skrumáží zvuků. Velkým zážitkem je ponor do šifer bicího systému, kde kromě divokých přechodů a kopákové artilerie vynikají sebevědomé a oblíbené sypačky a taky "blackový" cinkot činelů, skoro jak od Gehenny. Poměrně nenápadným účinkujícím podílejícím se na hustotě desky je baskytara vokalisty Alexe. Jeho vábně zachrmlaný growling patří ke špičce žánru, ale na jeho nástroj musíme číhat jako na úhoře. Nepochybně má silný vliv na hustotu nahrávky, ale vysledovat nějakou výraznější linku není snadné. Když už se zadaří, zní to jako když zabručí nasraná domovnice u hovna na rohožce, ale to už se opět potápí zpět do "chaosu" brutality.

At The Foothills... je cesta správným směrem. Australané vhazují do ohně řádně kujnou rudu a čas ukáže, jak se ji podařilo zanechat dojem. V porovnání s jejich předchozími počiny jde o postupné cilezování projevu, které může skončit ještě větší slávou, ale také pádem do všech prdelí světa. Což bych jim nepřál, zatím je to super.