Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Velikonoční odpoledne jsem strávil pouze ve společnosti hudby Falkenbach, prohrabával jsem se starými nahrávkami, poslouchal, porovnával je mezi sebou, přemýšlel o životě, lidech kolem mne a nechal se unášet na vlnách dávné historie. Myšlenky se mi rozbíhaly do barbarské minulosti a zase se vracely do dnešních dnů, zvláštně se prolínaly, ovlivňovaly a spousta z nich zase odešla a zmizela do ztracena. Pokojem zavoněl svěží Tie Guan Yin loňské sklizně, chvílemi hřálo teplé dubnové slunce a chvíli dokresloval krásu okamžiku nesmělý déšť, který s lehkým oddechováním dopadal na javory před oknem. Atmosféra byla tajemná a plná napětí. Bylo to zvláštní odpoledne.

Když bylo již slunce za obzorem a západ dohasínal posledními barvami, došlo i na Tiuridu, nevím, pokolikáté v nedávné době, ale nové album Vratyase Vakyase znám už celkem dobře. Ať už to byla náhoda či nikoliv, název poslední desky (angl. Glory) podtrhoval můj osamělý podvečer znamenitě, všechno se zdálo silné, slavnostní a přesvědčivé. Co více si přát před tím, než bude vyřknut ortel?, než si v hlavě uspořádám poslední detaily a myšlenky, které se později pokouším sepsat a předat dál. Poslech utekl svižně, ani jsem si nevšiml, že západ pohasl úplně a venku se setmělo. Den jako by skončil, naráz utichl, spokojeně vydechl unavený po smysluplné námaze a všude rozprostřel klid a spokojenost. Mám rád takové chvíle.

Tiuridou po šesti letech pokračuje jeden dlouhý příběh, jehož počátky se začaly psát už v roce 1989. Znovu se otvírají brány do starogermánské historie, do které můžete vstoupit, máte-li chuť na chvíli zapomenout na postmoderní tlačenici. Netřeba se obávati, návštěvníci historie znalí nebudou zaskočeni velkými změnami a poznovu si vychutnají tradiční příděl folkového snažení, na které si za ta dlouhá léta jistě zvykli. Průzkumníci noví budou polapeni silou melodií, kterým snadno podlehnou a jež budou rádi poznovu přehrávat a sobě notovat. Novinka Falkenbach opravdu v ničem nijak moc nevybočuje ze zažitých tradic, snad zvuk se přiblížil soudobým měřítkům, i když o nějaké vybroušené digitální hi-tech kvalitě nemůže být řeč. Vratyas si svou práci rád dělá po svém, neohlíží se na veřejné mínění a razí si svou vlastní niternou cestu. Pravda ale je, že ve studiu mu už od desky Ok nefna tysvar ty (2003) pomáhají spřízněné duše, jejichž jména si od té doby přisvojují určitou část autorské invence. Nejinak tomu je i na novince a dokonce se snad s těmito studiovými hráči plánuje turné; nechme se překvapit.

Artwork novinky má na svědomí, ač o tom sám asi neví, německo-americký malíř – krajinář Albert Bierstadt, který je už víc jak sto let bezpečně pochován a vzpomenout na něj můžeme prostřednictvím jeho poetických krajinomaleb. Samotné album pak obsahuje sedm skladeb, pokud si pořídíte rozšířenou edici, jako bonus je přiřazena znovunahraná a přepracovaná Asaland, která se poprvé objevila na demu Laeknishendr v roce 1995. Kromě již zmíněného plnějšího zvuku album táhnou především silné kytarové melodie, které se prolétají celou nahrávkou, ale nejsilněji vystupují do popředí především ve třetí Time between dog and wolf a v závěrečné Sunnavend skvěle doplněné akustikou. Melodií spousta, stačí přebírat, vybírat, nechat se unášet, kolébat a se zavřenýma očima pozorovat svět.

Zdálo by se, že Tiurida se bude natahovat po vyšších příčkách a kdybych tuto recenzi psal asi před měsícem, výsledné hodnocení by tomu určitě odpovídalo a bylo by tak o bodík vyšší. Leč prví opojení vyprchává, růžové brýle jsou odloženy a prvotní vlna švitořivého optimismu pozvolna opadá. Silné a podmanivé melodie se stávají všednější, známé a mezi nimi se začínají objevovat i pasáže běžné a pro Falkenbach už pár let typické. Přes svěží aroma novinky postupně pronikají i vůně dávno známé, i když pro mnohé stále podmanivé a opojné.