Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Žijeme v době, kdy je možné prakticky cokoliv a jestli jsem si ještě nedávno myslel, že některým hudebním žánrům definitivně odzvonilo (u některých naštěstí), pak další vývoj mě jasně přesvědčil, že z popela může povstat kdeco. Finská kapela Marianas Rest je poměrně mladá, funguje od roku 2013, ale její aktuální třetí album Fata Morgana je minimálně pro mě svým způsobem relikvie. On toho hodně napovídá už jeho obal, kde zakouřené šedé cosi ve zlatém rámečku působí zhruba stejně čerstvým dojmem jako chlebíčky od Silvestra uprostřed léta. Moc vábně to nevypadá, ale s trochou masochistických sklonů se na to vydrží chvíli dívat asi každý.

Trojice alb téhle kapely má minimálně tu zvláštnost, že každé vyšlo pod jiným vydavatelem - deska Horror Vacui v roce 2016 na lotyšském prckovi Sliptrick Records, deska Ruins z roku 2019 na podstatně zvučnějším labelu Inverse Records a ta aktuální, zmíněná Fata Morgana, pak na rakouských Napalm Records. Důvod této kapelní neposednosti neznám, ale nahlíženo čistě komerčním úhlem pohledu jde samozřejmě o vzestup tím správným směrem, byť za sebe musím říct, že doby, kdy jsem projížděl téměř každé nové vydání u Napalm, jsou uloženy už v hodně vzdálené minulosti.

Kapela Marianas Rest hraje v takovém pro mě typicky finském složení, tedy s dvěma kytarami a klávesami, a s ohledem na žánr tedy bez žádného folkového drnkátka. Bohové jsou nám nakloněni.

Melodický doom / death. Kolik kapel takhle bez přípravy dokážete vysázet na stůl? Hodně? Osobně se skoro bojím je začít vyjmenovávat, protože by to byl hodně dlouhý seznam a taky mám trochu obavu, že bych na některé podstatné zapomněl. Muzika Marianas Rest je z tohoto pohledu až trestuhodně nepůvodní, zastaralá a přísně určená pro fanoušky žánru a kapel jako Ghost Brigade, Draconian Times, Swallow The Sun a v úplných počátcích určitě Paradise Lost a My Dying Bride. S tímto vědomím také vše kolem Marianas Rest stojí a padá a pokud už jste podobné produkce přesyceni, deska Fata Morgana vám naprosto nic neřekne. Ale pokud ve vás ještě trochu místa zbylo, bude tato nahrávka docela příjemným společníkem.

Předně je třeba říct, že na poměrně slušnou délku padesáti čtyř minut je celé album až pozoruhodně vyrovnané a kvalitativně konzistentní. Za další má krásné melodie (pozor, Finsko!) a hlasové party hostující Lindsay Schoolcraft, která až podezřele dobře souzní se zvláštně zaškrceným hlasovým projevem Jaakko Mäntymaa (vrchol určitě v Glow from the Edge). Pro mě je jednoznačným pozitivem i ta skutečnost, že těžiště desky je doomové, tíživé, pomalé a že se kapela snažila vystříhat laciným popěvkům a provařeným šablonám (pozor, Finsko!), které by výsledek pohřbily do kategorie sladkobolných kýčů pro psychicky labilní jedince. Pro mě je to vlastně skoro až překvapující, jak vkusně dokáže kapela pracovat s emocemi, které jsou uvěřitelné, poměrně silné a na ploše hodně dlouhých skladeb (limitně přes devět minut) servírované s lehkostí a grácií. Poslechněte si právě tu nejdelší věc The Weight a zkuste napsat, že je to blbost. Kdepak, Marianas Rest tohle nepřipouští a jejich téměř až vypravěčský a místy až epicky rozmáchlý styl vás zaujme. Troufám si tvrdit.

Nad rámec zažitých pravidel album mnoho nových podnětů nepřináší a je vlastně otázka, jestli je na místě něco takového od něj očekávat. Ve skladbě Horrokseen se mihne hostující Timo Virkkala se svým violoncellem, místy se z metalové skrumáže ozve akustická kytara, což - ruku na srdce - zní naprosto podivně a nepravděpodobně, ale taková je doba. Dát si desku do sluchátek potom znamená jednoznačně uslyšet její zvukařské limity a místy se rozpadající zvuk, což ale stejně málokdo řeší, takže se v tom nebudeme šťourat. Sečteno a podtrženo mě album Fata Morgana upřímně překvapilo, čemuž bych na úplném našem začátku nevěřil ani dost málo. Netvrdím, že s něčím takovým chci cíleně trávit čas (minimálně s ohledem na zvuk), ale pokud jsou mezi vámi fanoušci podobné produkce, řekl bych, že poslech alba je skoro povinnost.