Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Debutní album má nic neříkající název Untitled. Snad po náročném procesu skládání došly nápady, ale to nevadí. Dojmy plynoucí z nosiče kapelu omlouvají a jsou minimalisticky dotvořeny rozplizlým logem na černém obalu desky. Stručnost ve všech formách, i v té hudební. Fatalist vsadili na dlouhohrající skladby, které jsou jen tři, ale svojí délkou dosahují skoro čtyřiceti minut. Je to čas utrpení, čas zoufalého bádání v prostoru, který není pro život přívětivý. Fatalist obhajují své jméno, protože hudebně se zabýváme konečností života, fatálním selháním a neodvratným zoufalstvím. Z ponurého, špinavého muzicírování, ve kterém se jako převalující mlha opakovaně promenují hudební nápady, se jako metastázy šíří totální rezignace. Na silném dojmu se výrazně podílí zvuková nekvalita alba, na které se podepsalo to, že jde o nezávislou nahrávku bez hodnotné podpory. Ale jak už to tak bývá, někdy určitý nedostatek nahrávce paradoxně pomůže a mohl by to být i tento případ. Pro blackmetal, jaký hrají Fatalist, je určující zahalit se hrubým, neošetřeným zvukem plným ruchů a rezonancí, snad i chtěných. Amatérismus z toho přímo čpí, ale mám pro něj pochopení. Bohužel to odnesou některé detaily a jemné melodie, které zanikají v ohlušujícím dunění bicích, ale pokud se je posluchači podaří odhalit, tak najednou násobně vzroste požitek z poslechu.

Skladby mají kupodivu silnou atmosféru, kterou se podařilo stvořit v podstatě z ničeho. Základní nástrojové obsazení a nikterak zásadní nápady nestaví svět na hlavu, ale zajímavě působí náhlé změny v náboji skladeb. Pekelně rozjetý rejžák drhnoucí holou podlahu náhle vadne a střídá jej pomalá, depresivní pasáž s dojímavou melodií. Kytary zní odněkud zdáli, zabalené v jemné ozvěně zdůrazňují prostor mezi posluchačem a kapelou. Pod nimi je slyšet příjemný a jednoduchý basový doprovod, což nebývá pravidlem. Pomalejší pasáže jsou místem, kde se objevují styčné plochy s doom metalem, který se do alba vloudil jako trpěný host. Díky jeho nenásilným pokusům o kontakt album získává nový rozměr a vlastní tvář, díky níž tu máme hodně originální a příjemné black/doomové album.  

Jakákoliv přirovnání jsou často lichá, ne-li přímo falešná, proto se o to nebudu pokoušet. Fatalist mají blízko k naturálním proudům blackmetalovým, subtilní melodie v první skladbě Globe mě lehce přenesla k severské melodice, která krášlí tamní black, ovšem vokál je nervní jako sanatorium a stahuje můj zrak k ochablé ruce s břitvou. Těžký rytmus v konejšivých vodách hudebního zklidnění, do kterého sklouzne závěrečná skladba Earth, zase připomíná tepající srdce planety chvíli před erupcí. Sludgeová těžkopádnost v kombinaci s napětím naprosto odlišná od jemnějších poloh první skladby, to vše jsou slyšitelné proudy stažené do jednoho zřídla. Fatalist tak ukázali, že nepatří k bigotním zastáncům přísných mravů a neváhají se přizpůsobit momentálním podmínkám.  

Jako první volání o pozornost je to dobré. Je vidět, že o nápady není nouze a s inštrumenty si Fatalist vědí rady. Kdyby se toho někdo ujal a trošku vytříbil zvuk (a nemusí to být přímo křišťál), tak další album by mohla být pecka. Až na některá lehce hluchá místa mě to bavilo, každá skladba byla trošku jiná a ukazovala spoustu možností. Což je dobré, bude z čeho vybírat.