Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

INSOMNIUM nepatří mezi moje top kapely, ale prakticky ihned se se mi zalíbily jejich úžasné melodie, odkazy k Sentenced a jejich zuřivé krásce „Amok“ nebo k rukopisu hitmakerů Dark Tranquillity. To celé ve svojském pojetí seversky dravé melancholie. Spolu s Omnium Gatherum nastartovali před lety novou vlnu melodického death metalu, dodnes si hezky konkurují a dokonce se i tentokrát personálně propojili. „Shadows of the Dying Sun“ je jejich šesté album a kapela, kterou jsem pořád v duši považoval za mladou a mnohé slibující, se stala na scéně pojmem, se kterým je třeba počítat.

Po takové řádce let a natočených alb by jeden čekal únavu materiálu a určitou stagnaci. Naštěstí Insomnium pokračují v nastaveném trendu a nové písně opět dýchají nadšením, úžasnými melodiemi a díky přínosu nově příchozího Markuse Vanhala (Omnium Gatherum) i kytarovými legráckami lehce odlišného charakteru, než tomu bylo dosud. Pochválit musím i bubeníka Markuse Hirvonena. Bicí na novince jsou skvěle natlakované a mnohdy netradičně rychlé, jakoby je ani nenahrál člověk, který byl přítomen na všech deskách, ale někdo nový. Skvělá práce nakopává Insomnium do divočejších poloh a ty pak mají zase o něco dráždivější aroma.

Slabou stránkou posledních desek jsou unylé čisté vokály Ville Frimana, které od „Across the Dark“ doplňují basujícího frontmana Niilo Sevänena. Naštěstí se na „Shadows of the Dying Sun“ objevují v menší míře než na předchůdcích a nekazí tak celkovou atmosféru. Vím, že svoje příznivce tyto zpívánky mají a dokonce jim vadí murmur zde prezentovaný. Osobně jsem ale přesvědčen, že by kapele prospěl kvalitnější čistý hlas a zpěv. Musí-li být.

Hned od první skladby „The Primeval Dark“, jež plní funkci intra, která Insomnium zkrátka umí moc pěkně, poznáte typický rukopis, který nastolili pánové v posledních letech. Když se pak rozjede druhá „While We Sleep“, kde jedna sólová vyhrávka vystřídá druhou, vím přesně, že je to přesně to, co jsem čekal a chtěl. Jen mě zastrašil čistý zpěv hned v úvodu, ale ten je vzápětí k mojí spokojenosti vystřídán tichým growlem. Nabízí se poznámka o lehké stagnaci, ale není to pravda. Melodické linky jsou obdobné, postupy, aranžmá taky, ale v každém případě je novinka opět trochu odlišná. V čem? V pojetí skladeb a ve větším posunu ke smutnému rocku či snadnějším melodiím na jedné straně a větší dravosti na straně druhé. Příjemná schizofrenie způsobuje pak emoční rozechvění, díky kterému se k desce rád vracím.

Zmíněná změna je dost znatelná v kytarových spletencích, což jsem už zmiňoval výše. Vanhala  je velice šikovný kytarista a jeho progresivní otisk způsobuje, že se z těch slaďoučkých harmonií nezblázníte. Díky průzračnému zvuku vyniknou všechny detaily a deska tak působí jaksi opravdověji. Je zajímavé, jak obyčejně loni působil titulní song EP „Ephemeral“ a jak krásně vynikl na nové desce, kde dostal také svoje místo. Najednou se vybarvily úžasné kytary a skvělý řev, kdy v metalové bouři použitá akustika a piano jako podkres pod rifovačkou působí jako hedvábné pohlazení. Nadpozemská je i „Lose to Night“, která vás jednoduše rozcupuje na kousky v poetické bouři, to stejné až do post rocku hozená vichřice „The River“. Konec alba v podobě „The Promethean Song“ a titulní „Shadows of the Dying Sun“ je pak trochu doomově ospalejší a bonusová „Out to the Sea“ nenabídne výraznější emoce. Spíše se nese v tradičnějším pojetí typu göteborského death metalu druhé půle devadesátek se všemi těmi helloweenovskými dvojsólíčky a tupatupa rytmem. Tedy nic nového. Pěkné, neurazí, ale ani nic nepřináší.

Album má samozřejmě i slabiny a jsou jimi hlavně přílišná předvídatelnost, kritizované čisté zpěvy a minimum okamžiků, u kterých bych křičel nadšením, jak tomu bylo na dřívějších fošnách běžné. Insomnium letos přišli s albem, které je může katapultovat na výsluní a představuje je ve vysoké formě vzrůstajícího charakteru. Díky menšímu množství čistých zpěvů ubylo rušivých elementů. Přístupnější forma může Insomnium přinést do tábora více fans, ale pro stálého posluchače může být „Shadows of the Dying Sun“ příliš snadné sousto.