Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fates Warning - Long Day Good Night

Fates WarningLong Day Good Night

Sarapis25.2.2021
Zdroj: mp3 320
Posloucháno na: PC/mp3 player, AKG K240, Koss the Plug
VERDIKT: Dobré album, které ale tvůrcům pod rukama ke konci kapánek překynulo.

Fates Warning mají už pár let status klasiků progresivního metalu a přesně jako jejich pozice na žánrovém rodokmenu je ustálená i jejich hudba. Stylové novoty jako kdysi při příchodu Ray Aldera nebo chladivé experimenty typu Disconnected nejsou tím, co bychom od Jima Matheose a spol. měli očekávat, naopak společnými jmenovateli novodobých nahrávek kapely jsou jistota a loajalita vůči vlastním tvůrčím standardům. Jinde jasná stagnace je zde zráním a Long Day Good Night je dalším vyvaleným sudem, který má ukázat, jaký ten loňský ročník vlastně byl. 

 

Ani teď se nic nemění na tom, že se Fates Warning ve svém stylu zafixovali. Jim Matheos ujíždí na kytarových trhanicích, kterými zostřuje rytmické hrany, na nichž staví harmonické vrstvy melodií. Ray Alder tomu pak dodává svým vroucím hlasem, s nímž se elegantně drží melancholické zralosti, nezbytnou lidskou tvář. Zatímco těkavá rytmika a košatá práce kytar a famózní basy deklarují příslušnost k představitelům progresivních ideálů, chytlavé motivy a dokonce dominantní písničkový charakter většiny skladeb hovoří vlídným hlasem přístupnosti. Přímočarost na albu převládá a zásadně přispívá k dojmu, že se nahrávka snadno vpíjí do kůže.

 

 

Prototypem takové jednoduchosti je určitě skladba Now Comes the Rain, která zároveň pomyslně stojí jednou nohou v magnetickém poli nedávné Alderovy sólovky What the Water Wants (recenze). A není to na škodu. Podobným tahem na bránu disponuje i Scars a i přes svou delší stopáž a pomalý rozjezd je jasným hitem také úvodní The Destination Onward. Naopak Alone We Walk se navzdory příslušnosti ke kratším útvarům svou strukturou příjemně vymyká (nicméně silný refrén jí to neupírá). Na nevšední strunu hraje melancholií protknutá When Snow Falls, která je poznamenaná i příspěvkem Gavina Harrisona (neboli eso za eso). V Under the Sun zazní i housle a violoncello, ale na můj vkus tím skladba zbytečně ztěžkne. Hlavním bodem alba je více než 11-minutová skladba The Longest Shadow of the Day, která sice asi nezamíchá s tím úplně nejlepším, co Fates Warning ve svých epických chvilkách kdy udělali, ale důkazy hráčského mistrovství i kreativity v budování dlouhé kompozice jí nechybí.

 

Jestli je na albu něco, s čím se nedokážu plně ztotožnit, tak je to hustota materiálu na více než 70-minutové ploše. Uvěřit tvrzení, že po dlouhém dni zpravidla přichází sladký spánek je o dost snazší, než sdílet přesvědčení, že ke spokojenému šlofíku vede cesta přes dlouhou desku. S trochou sarkasmu lze říct, že uspat umí i špatné album a ani to nemusí trvat dlouho. Pravdou je, že Long Day Good Night roztahuje své paže možná až příliš, takže kromě svalstva vystavuje nevědomky na odiv i obrysy přerostlého ochlupení. Nezbedných (a zbytných) chloupků obsahuje album jen pár, ale je škoda, že se třeba pro skladby Liar nebo Glass Houses nenašlo místo na nějakém bonusovém disku, kde by důstojně splnily funkci slušných béček a albu by se ulevilo. A to nemluvím o závěrečné The Last Song, která mi připadá zbytečná naprosto. Je to pro mě něco nového takhle ukazovat prstem u alba této grupy. Ale jsem zvyklý na hustší a výživnější progresivní pěnu.

 

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky