Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Aggression Continuum je desátá řadová deska Fear Factory a s touto pozicí v rámci diskografie se občas zmiňuje adjektivum jubilejní. Když si vezmu, že kapela s jednou docela krátkou pauzou funguje prakticky na profesionální úrovni od roku 1989, mohlo by se zdát, že dopracovat se k desáté desce dalo slušně zabrat, ale když si do této úvahy promítnu dění kolem kapely a jednotlivých členů, zas tak velké překvapení to není. Navíc se zdá, že příběh kapelní špíny ještě zdaleka není u konce a série soudních sporů bývalých členů FF o jméno kapely připomíná pro Evropa trochu groteskní podívanou, nad kterou nezbývá než nevěřícně kroutit hlavou. Jenže jde o peníze, nejspíš o hodně peněz, a ty - jak praví jedna hloupá moudrost - je škoda nechat ležet na chodníku.

Aby toho nebylo málo, jediní dva přeživší původní členové kapely - Dino Cazares a Burton C. Bell - se začali ostřelovat na sociálních sítích, kde se trochu pošťuchovali ohledně názvu nové desky a vůbec o to, jestli nějaká nová deska bude, nebo nebude, kdy bude, pokud bude ... no prostě bulvár a drby, které raději nesleduju a dopluly ke mně až v momentě, kdy jsem si začal vyhledávat informace k téhle recenzi. Výsledkem těchhle tahanic byl odchod zpěváka Burtona C. Bella z kapely, byť jeho hlas na novince ještě zachycen je, ale co bude dál, to je otázka pro věštce. Ať už to ale bude cokoliv, bude to křeč a v tomto kontextu mi označení desky jako „desátá - jubilejní“ doprovází nepříjemná pachuť na patře.

Kromě výše uvedené dvojice tvoří zbytek manšaftu známá a prověřená jména, kterým dominuje producent a jeden ze strůjců zvuku FF, Rhys Fulber, a bubeník Mike Heller. Jméno hráče na klávesové nástroje Igor Khoroshev je pro mě minimálně překvapivé, protože angažovat do FF někoho, kdo je spojován asi nejvíc (v mém světě), byť docela krátce, s kapelou Yes, není samozřejmost, která se stává denně. V této sestavě pak vznikla desítka skladeb, z nichž ta první obsahuje tradiční intro a ta poslední naopak ambientně-elektronické outro, které lze očekávat hned od prvního tónu desky. Pokud se totiž shodneme na tom, že této desce něco zásadně chybí, pak je to moment překvapení. Od A do Z se jedná o další výluh z už tak dost vyluhovaného čajového pytlíku Fear Factory a je vlastně otázkou, jestli mně má něco takového vůbec chutnat. Poslouchat Aggression Continuum je jako luštit křížovku, kde je předvyplněná tajenka - čas to sice krátí docela dobře, ale jednoho to dvakrát nenaplňuje.

Model všech skladeb je naprosto stejný a jeho vznik se datuje rokem 1995 a deskou Demanufacture. Je to šablona až trestuhodně vyždímaná na předchozích třech deskách, z nich nejlépe fungovala asi na Genexus (2015) a nejhůř na The Industrialist (2012). A je z mého pohledu strašná škoda, že se hlavní hlavoun kapely, Dino Cazares, nesnaží o decentní pokrok někam dál. Zajímavé je, že právě po Demanufacture to šlo a na poměry kapely vzniklo naprosto osobité album Obsolete (1998). A je hodně smutné, že teď už jde pouze o udržení jména, statusu, pozice a naplnění průměrnosti.

Abych ale nebyl nespravedlivý, desce musím přiznat minimálně slušný standard a jistou řekl bych až líbivost (bez přehánění), protože některé skladby tohle naplňují zcela a Burton C. Bell se opravdu snaží (nesmějte se). Jistou nástavbou nad modelem známým z dřívějška jsou klávesové orchestrace, kterých není úplně málo, zjevují se a dotváří „velkou scénu“ jednotlivých skladeb. Může se to zdát jako pozitivum, ale po pravdě v tom slyším spíš jen další krok k tomu, jak se vlísat do přízně fanoušků a jak z Fear Factory udělat dobře prodejný metalový mainstream. Přijde mi to jako posun z Brutal Assaultu na Masters of Rock, což samozřejmě může být pro někoho výhra a dobře mu tak.

Ze všeho toho by se mohlo zdát, že mě Aggression Continuum vysloveně nebaví, ale je to tak napůl. Poslech desky je vlastně docela pohoda, melodie a refrény se občas vyloženě povedly (Manufactured Hope), Heller do bicích buší, jak kdyby nevěděl, co mu z jeho stop následně provedou ve studiu, tlusťoch Cazares se svou sedmistrunnou, nízko laděnou kytarou rašpluje hluboké tóny a všechno se zdá být v nejlepším pořádku. Skladby sypou jedna za druhou a celková délka slabých padesáti minut je tak akorát, aby se člověk nepřejedl a nedostal chuť nakopnout svýho psa. Chudáček. Jenže druhá stránka mince je docela drsná, protože už tu jednak všechno bylo, jednak tu všechno bylo mnohem důstojnější a za důstojnějších okolností a to, co se děje teď, připomíná jen snahu donutit tu umírající herku uběhnout ještě jedno kolo. Což za mě na potlesk ani moc není.