Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pouhé dva roky po skvělé Adveniens, pouští do světa Hideous Divinity další sbírku masakrů. Italští maniaci jsou na každé desce surovější a právě tak i novinka Simulacrum představuje vrchol bestiality, jaké jsou Hideous Divinity schopni. Přestup od žánrově příznivějšího labelu (což Unique Leader Records bezesporu je) k daleko otevřenějšímu a komerčně úspěšnějšímu Century Media zřejmě dostane kapelu k mnohem početnějšímu posluchačstvu. Century Media mají pod palcem různorodou smetánku elit i jelit metalové scény. Doufejme tedy, že si Hideous Divinity zachovají svůj osobitý ráz a nenechají se převálcovat představami jednoho z hlavních tahounů metalového světa.

Hideous Divinity mají čuch na dobrý riff a vzácnou schopnost mixovat brutalitu se sotisfikovaným metalem. Tam, kde si každá druhá kapela vystačí z blasty a porcovanou zuřivostí, tam Hideous Divinity nacpou ještě pořádnou porci progrese a melodických spádů. Neustálé změny tempa i nálad ničím neruší expandující auru díla. Posluchač je tak pevně připoután k nahrávce, ze které není úniku. S potěšením jsem zaznamenal i pořádný ranec blackmetalové černoty. Simulacrum je vystavěné natolik pečlivě a s citem, že žádné odbočky a vlivy nemění charakter jejich muziky. Pořád se jedná o dobrou deathmetalovou bouři. Nutno podotknout, že oproti minulosti jsou Hideous Divinity nasypaní jak vánice před dveřmi, ale ústup z klasické brutal/deathové roviny je více než očividný.

Ač jsem uchvácen ďábelskostí úvodního fláku Deleuzean Centuries, na své si přicházím zejména v rytmicky nejpestřejší Actaeon. Řekl bych, že právě v této kompozici předvádí zejména kytarové duo Enrico Schettino s nováčkem Riccardo Benedinim zač je toho loket. Jejich sólové vyhrávky unáší natlakovanou náladu skladby do rozličných podob. Rytmická sekce jim půdu pod nohama nedrží příliš pevně. Galati s Franceschinim nejsou z řady konzervativních přizdisráčů a divočí vskutku pekelně.

Zvukově se opět jedná o naprostý masakr, při kterém kdekomu naskočí kopřivka. Připadne mi, že je Simulacrum tentokrát citlivěji ošetřené mixem, ale o žádnou audiofilskou záležitost se věru nejedná. Nicméně jsem slyšel daleko větší zvěrstva, při kterých jsem musel točit volume hodně doleva. Líbí se mi i barva kytar, které příjemně jedovatě řežou. Bicí moc nemlaskají a basu je slyšet hlavně na sluchátkách, ale co už.

Jemným výtkám nastavuje hudební produkce Hideous Divinity vztyčený prostředníček. Chytlavé zlo a chytrá brutalita se zlým ocasem nového alba těchto mladých zuřivců jsou vysoce nakažlivé. Doposud jsem je bral jako mladou kapelu, hledající si své místo. Nyní cítím, že mám tu čest s interpretem, který si uznání zaslouží v plné míře. Simulacrum mě strašně moc baví. Je plné profesorské techniky a nakažlivého nadšení a rovněž vskutku bravurního growlu. Hideous Divinity se pomalu ale jistě kvalitativně dostávají mezi elitu scény. Velký label za zády jim snad pomůže dostat se do širšího povědomí a kýženého uznání…