Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fear Factory - The Industrialist

Fear FactoryThe Industrialist

Jirka D.5.7.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Jendo ze zklamání letošního roku. Deska rádoby tvrdá a řízná, přitom jen recykluje staré nápady a podává je způsobem, který ji řadí k tomu nejhoršímu, co Fear Factory vydali. Vedle Transgression další kousek, co si do sbírky nepořídím.

Reinkarnační období Fear Factory je neustále ovlivňováno změnami v sestavě a soudě podle řadových alb, dopad na kvalitu to mělo a má neblahý. Poslední velkou ztrátou (pokud nepočítám menší ztrátu v podobě Stroudovy baskytary) je odchod Gena Hoglana, jenž tak výborně nabouchal předchozí desku a jehož práce byla na novince nahrazena programem. Mnozí jistě namítnou, a částečně i oprávněně, že zvuk bicích byl vždy hnaný přes triggery a filtry a já nevím co, a tak ten rozdíl mezi živě hranými škopky a automatem nemůže být propastný, ale osobně mi ta plastická pachuť ani trochu nevoní a s rostoucí kvalitou stereo zařízení nabírá nelibý pocit na intenzitě.

 

Nerad bych sdělení recenze redukoval pouze na polemiku o tom, jestli automat ano či ne, ale když si tu přiznáme skutečnost, že kromě hlasu Burtona Bella a různých eletronických a zvukových fíglů, byly bicí (především zvuk a vytažení kopáků) vždycky hlavní devízou Fear Factory, je asi na zváženou, jak moc zásadní je rozhodnutí tuto část výrazu kapely okleštit o lidský podíl a podstrčit fanouškům namísto řádně propečeného steaku naložený tofu řízek. Otázka první by proto mohla být, jak je na tom automat zvukově? Jednoduchou odpověď „poznat to je“ bych rozšířil o sdělení, že v některých skladbách a pasážích („New messiah“, „Dissemble“ a další) se rozdíl poněkud ztrácí a to především díky hudbě okolo, která tenhle nedostatek umně maskuje a odloudí vaši pozornost k jiným aspektům produkce. Stejně tak nemám problém se zvukem při poslechu v práci nebo v autě. Problém nastane, když bicí, a v prvé řadě kopáky, dostanou prostor čistě pro sebe a vytvoří obnaženou hrůzu takovou, jako třeba na konci čtvrté minuty skladby „The industrialist“, anebo v refrénu „Depraved mind murder“. Problém dále narůstá s již zmíněnou kvalitou audio zařízení, tady už mám problém se zvukem vůbec; přidává se tříštivý pocit z činelů (poslechněte to, co se line z pravého kanálu v horních kmitočtech u „Recharger“), což je celkem paradox, protože můj zesilovač má obecně s prokreslením výšek trochu problém, takže si raději ani nepředstavuju, jaký by byl výsledek na něčem skutečně kvalitním.

 

No nic, nechme disputací na téma „zvuk“ a „bicí“, alea iacta est a i když za předchozí práci chovám nezměrnou úctu k oběma otcům chladného a neosobního soundu Fear Factory – Rhys Fulber a Greg Reely jsou ta jména – tentokrát jsem na rozpacích a doposlouchání aktuální desky do úplného konce je tryzna. Když už jsem zmínil tyto dva pány stojící za tím, co z Fear Factory udělalo a dělá Fear Factory, nelze zamlčet přínos obou dvou na aktuální desce. Začnu tím druhým – Greg Reely je mistr především mixážního pultu a pokud se zaposloucháte do výbuchu bicích stěhujících se střídavě z levého do pravého kanálu ve „Virus of faith“  nebo do stereo hrátek v úvodu „Dissemble“, bude vám jasné, že tento pán přesně ví, kde je jeho místo. Na druhou stranu si nemůžu odpustit poznámku, že celkový mix desky vyznívá až příliš ve prospěch trojice hráčů „zpěv – bicí – samply a kol.“, takže už třeba zvuk kytary budete občasně hledat docela obtížně (snad kromě  hrátek v „Recharger“) a na dunící baskytaru zapomeňte rovnou. Druhý zmíněný Rhys Fulber je bezesporu pátým členem Fear Factory, jeho podíl na celé diskografii kapely je ohromující a i tentokrát si vzal pod palec samply, klávesy, syntezátory a všechny podobné elektronické hračky doplněné o producentský dohled; a že se tentokrát projevil víc než málo, se můžete přesvědčit sami, když si desku pustíte. Vyjmu-li závěrečné, devět minut trvající outro „Blush response (Difference engine)“, silně jeho práci pocítíte třeba ve čtvrté „God eater“, která je sice jako skladba docela nudná a nenápaditá, ale právě její veskrze elektronický úvod je výborný a nápaditý. Různé hrátky s elektrikou jsou ale roztroušené ve všech skladbách a to ať už ve formě jednorázových efektů na jedno dvě použití, či klávesového pozadí dávajícího jinak dosti plochému zvuku alespoň náznak třetího rozměru.

 

Samotné skladby a jejich kompozice nijak nepřekvapují a spíš naopak, rozesmutňují mě s každým poslechem víc a víc. Bezchybné hitovky typu „Recharger“, „New messiah“ či „Depraved mind murder“ mají jedinou chybu v tom, že nejsou ničím jiným, než recyklátem předchozích zcela stejných hitovek. Pokud bych se neměl vracet moc do minulosti, připomněl bych skladby „Industrial discipline“ a nebo „Conrolled demolition“ z předchozí desky. Vedle slibně znějících kusů se vycpává nemístnou vatou typu „Virus of faith“ a celkový dojem je tak srážen do bahna průměru a možná níž.

 

Tahle deska je vůbec podivná. Celou dobu mám dojem, že se snaží znít tvrdě a nadupaně, bicí bijí jako o život, Burton C. Bell řve a štěká a přitom to celé vyznívá jako parodie na to, čím byli Fear Factory dřív, jako obehrání dřívějších nápadů, kdy už i text „We are nothing to the system“ zní nějak falešně. Mrzí mě to o to víc, že tuhle kapelu mám hodně rád, její vstřícný a otevřený vztah k fanouškům by mohl být příkladem pro kdekteré hvězdy okolo, ale k čemu je to všechno dobré, když mám problém tuhle placku doposlouchat do konce.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky