Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pět let kulový a najednou dvě nahrávky na stole. Jasně, od poslední řadovky se Filii Nigrantium Infernalium podíleli na nějakým tom splitku, ale takový materiál neberu. Portugalský srdcerváč se najednou vytasil s deskami Hóstia a ještě Fellatrix. Tentokrát si povíme něco o té prvně jmenované, jelikož ta má tak blbej obal, až se mi to líbí.

Italský umělec Paolo Girardi na obal zanesl zvláště blasfemický výraz. Nejenže je tu na kůl nabodnuté tělo s masivní prdelí, ale zároveň má tři hlavy, které lze při menší dávce neznabožství přisoudit jeptiškám a při té odvážnější stránce kacířství můžeme hovořit o samotné Panně Marii. Kolem létají hlavičky prasátek s křídly netopýrů a nad hlavou jim září koruna z ostnatého drátu. Podivné, ale fajn. Na druhou stranu tento autor má za sebou celou řadu vynikajících obrazů, která zároveň zdobí i hudebně výtečné nahrávky. Jmenovat můžeme ku příkladu Bell Witch a jejich album Four Phantoms nebo celou řadu desek Inquisition a konečně třeba i tuzemské Brutally Deceased.

Hudebně jsou pánové věrni tomu, co před časem začali. Svižný thrash, který jen decentně doplňuje blacková esence. Daleko větší přísadu zde tvoří klasický heavy metal, který se odráží zejména ve vybraných refrénech, kytarových sólech a všelijakých jinak silných pasážích, které máme dobře spjaté s tímto důležitým metalovým odvětvím. Já osobně z novinky hodně cítím Accept ve své nejsilnější době (tedy v osmdesátých letech). Má snad tahle informace někoho odradit? Vůbec ne! Právě naopak. Je mi jasné, že spojitost s heavíkem je hodně lidem proti srsti, ale je to zbytečná křeč. Dokopejte tenhle žánr do perverzního thrashe s neuvěřitelně protivným vokálem a máte desku Hóstia na stole.

Portugalština, která se na vás chrlí, je něco co zní až komicky. Zvláště v lehce klidnějších pasážích středního tempa, kdy se zpěvák uklidní a nasadí místo ječáku trochu civilnější chrčení. To má dojem, že zpívá japonsky a tím vám zároveň připomene jak heavy thrash zní v zemi vycházejícího slunce, která je mimochodem žere od počátku vzniku víc, než kterákoliv jiná země na světě. Však proto se tam jezdila velká řada heavy spolků finančně hojit. A začít můžeme už u zmiňovaných Accept, kteří tam byli prakticky jako doma.

Stále tu zmiňuji jakési podivné přísady, která tahle hudba má. Divný zpěv, divná řeč, divná kombinace heavy a thrashe… a blacku taky teda. No zkrátka je zaděláno na docela slušnou zábavu. Upřímně, první poslech jsem po chvíli vypnul. To se prostě nedalo. Ta šílenost je vážně až úsměvná. Ale pak jsem tomu dal další poslech a pak ještě jeden a další a další a najednou jsem zjistil, jak si to divočení náramně užívám a baví mě to. Nejvýrazněji však zní dvouminutový štěk Smrt / Nada, který má, světe div se, český text! Ta věc zní naprosto odzbrojujícím stylem. Ale jinak se to tluče fakt svižně a bez servítek. Pánové se s ničím nemažou a hážou do pléna celou řadu silných riffů, chytlavých refrénů a pisklavých kytarových vyhrávek.

Nemá cenu se tomu bránit, tenhle divoký nával heavy thrashe vás stejně jednou dostane. Je otázka, jak dlouho mu to bude trvat. Ale ta sranda za to stojí. Cítím z té desky totiž dostatek zábavného nadhledu. Nebo spíš se mi nechce věřit, že by to někdo bral až tak vážně. Za co už může jen ten obal, že ano. Prostě zábavná a chytlavá jak heavy metal, ostrá a rychlá jak thrash, rouhačská a agresivní jak black, tak taková je Hóstia.