Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už si ani přesně nepamatuju na okolnosti, kdy jsme se s Long Distance Calling potkali prvně, ale pamatuju si, že to bylo kolem desky Avoid The Light (2009). Dodnes ji mám nejraději. Tehdy byli LDC čistě instrumentální post-rocková kapela s poměrně svojským zvukem, která stavěla na skvěle gradovaných kytarových světech, a která vždy jednu skladbu na desce okořenila vokální stopou v podání známého zpěváka. Jednou to byl Jonas Renkse (Katatonia), podruhé zase John Bush (Armored Saint, Antrax). Vše v precizním provedení a profesorským důrazem na detail.

Právě snaha o dokonalost a perfektní výsledek ale paradoxně zlomila vaz minulému albu The Flood Inside (2013), na němž sice dostal víc než kdy před tím prostor zpěv (většinově v podání Martina Fischera, v jedné skladbě pak v podobě hostující dvojice Pettera Carlsena a Vincenta Cavanagha), ale jinak se LDC skladatelsky trápili a většinu skladeb lepili bez dřívější lehkosti a samozřejmosti. Výsledný dojem se pak blížil kostce ledu, sice přesně vybroušené, naleštěné a bez defektu, ale na poslech studené a vzbuzující jen pramálo empatií ze strany vnímavějšího posluchače. Podobně rozpačité dojmy pak zanechalo i jejich pražské vystoupení na podporu alba, na němž se bavil asi jen málokdo a jehož dojmy hluboko zadupali předskakující Sólstafir.

Následovala neřadová a opět čistě instrumentální deska živého jamování Nigh Hawk (2014), u které se dá sice parádně rozjímat, ale o zdolání či nezdolání předchozího manka toho moc nenapověděla. Prakticky nic.

Na lámání chleba došlo až letos, kdy se na svět prostřednictvím renomovaného a v kruzích progu nakloněných fanoušků uznávaného vydavatelství InsideOut Music dostala deska Trips. Z okolností jejího vzniku je nutné zmínit jednak to, že odcházející Martin Fischer ještě stihl nahrát klávesové nástroje a efekty, a pak to, že dříve hostující norský zpěvák Petter Carlsen byl tentokrát angažován pro více jak polovinu skladeb. Vliv na výsledek obou okolností, ale především druhé zmíněné, je potom zcela zásadní, protože Carlsen je jednak výborný vokalista, ale především hudba LDC tak získala další a pro celkové dojmy podstatný rozměr. Jednoduše by to šlo popsat asi tak, že ubylo snahy o dokonalost a technickou složitost skladeb, z nichž je naopak cítit snaha o jejich maximálně přirozené a posluchači ve výsledku srozumitelné vyznění. Sice s řemeslně bravurním základem, ale s lehkou a moderně působící nástavbou. Řečeno triviálně - LDC dali dohromady kupu písniček; po svém, skladatelsky i instrumentálně na výši, ale bez nesrozumitelných složitostí.

Zajímavé je, že úvodní song desky Getaway (a zatím jediný videoklip) se zbytku alba dost vymyká a navíc vzbuzuje (řekl bych oprávněně) obavy ohledně přílišné inspirace ve zvuku Maserati. Ale jedeme dál. Deska totiž stojí na skladbách typu Reconnect, Plans či Lines, v nichž LDC vynáší trumfového spodka Carlsena a nutno přiznat, že jim tahle hra vychází. Mohli bychom namítat, že sázka na euforické refrény je příliš prostá, že LDC zbytečně a příliš snadno opustili to, co jim vždycky šlo nejlépe - a to prvek postupné a dlouhé kytarové gradace, a že instrumentálně by tyhle skladby nejspíš neuspěly nebo alespoň nepůsobily tak silně. Možná ano, možná ne. Pravda je ta, že kapela nijak nepolevila v instrumentální krajinomalbě (za všechny Plans), že sloky jsou mnohdy parádní post-rockové momenty a že vzpomínky na staré časy (i zde připomenuté skladbami jako Trauma, Flux či Momentum), jsou prostě jen vzpomínky. Pravda je taky ta, že LDC svoje kompozice pročistili, oproti The Flood Inside tím nejlepším způsobem zjednodušili a že vyčítat jim dobře (i když víceméně klasicky) poskládanou píseň by bylo mimo mísu.

Na novém albu je kapela prostě někde jinde a příznivci jejich původního zvuku mohou být dost možná i zklamáni. Nazvěme to změnou, anebo třeba i vývojem. Jak chcete. Osobně jsem spokojen. Jednak proto, že kapela nesedí na zadku svého jistého, zkouší nové cesty a proměňuje svůj zvuk (opět je třeba zmínit výtečnou elektronickou složku odcházejícího Martina Fischera), a pak hlavně proto, že rozpačité dojmy přetrvávající od minulého alba jsou naprosto pryč. Tahle deska se i přes technickou náročnost poslouchá výborně, a o to by tu mělo jít především.